Tak trochu shrnutí mého literáního roku

8. prosince 2018 v 17:44 | Xerodoth Sigmius |  Sigmův filozofickoliterární blok
Tak já nevim. Nevim, jak jsem se dostal z jistýho bodu až do tohohle, kdy balancuju na římse mezi dvěma životy; mezi dvěma rozpolcenými sociálními rolemi, které se tlučou navzájem. Jedna utlačuje tu druhou. A buď se můžu vzdát jedné, zahodit věc, která mi jde, nebo umřít hlady na ulici, ale aspoň s tím, že jsem dělal něco, co mě baví. Zatím stále hledám kompromis.



Bylo mi dvanáct, když jsem napsal svou první báseň. I když jsem se v tehdejší době spíš chtěl věnovat próze (a vlastně částečně pořád chci, ale to je plán B vycházející z plánu A), přepadla mě onehdá ta morbidní pubertální póza. Poezie mě chytla, psal jsem každý den, nerytmické, ohrané a brutální fantasy výjevy. Aniž bych v té době přečetl jedinou vážnou básnickou sbírku. Prostě jsem jen zabíjel čas.

Poetické a prozaické období se u mě vždycky střídá. Ani nevím, kdy přišel ten zlom, kdy se ze zábavy stala potřeba, nutkání. Už ne v tak častých intervalech, už ne tak explicitně krvavé, ale nastoupil cynismus a reakce na sociální sféru. Prózou jsem udržoval v chodu určitá multiversa, která zároveň udržovala v procesu to, jehož jsem byl součástí já. Vždycky to fungovalo. Když jsem napsal kus, najednou všechno bylo lepší, jako bych složil obětinu nějakýmu božstvu, co mne pak odměnilo tím, že se věci přestaly tolik dosírat. Básně byly pouhé uvolnění mysli, cvičení kreativního procesu, hra se slovy.

To všechno se změnilo vloni na jaře, když jsem objevil slam poetry. První exhibice na Žižkovské noci na mě měla obrovský dopad, protože to rozbilo mou představu o autorských čteních, plytkého postování na sociální sítě a poezii obecně. V jistém smyslu jsem ji považoval za mrtvou, nečinnou, většina vydávajících autorů moderní doby, co se k mému vědomí dostala, psala prakticky jen volný verš, což je věc, vůči které chovám jistý odpor.
Nicméně trvalo další rok, než jsem se dostal na další slamerské představení. A ani v té době jsem ještě netušil, že o pár měsíců později skončím na pódiu před Crossem s vlastními básněmi před padesáti lidmi, s několika promile v krvi, abych se náhodou nesesypal.
I když jsem to nevyhrál, byť jen o pár bodů, stále jsem se účastnil vystoupení jako divák. Tím jsem se začal postupně zapojovat do komunity a stal se víceméně známý mezi českou slamovou ligou, i když jen svým outfitem a přítomností někde v pozadí, dokud jsem se nedostal do komfortní zóny a nezačal s nimi mluvit otevřeně.

V září jsem se účastnil akce v Dark Velvetu, společně s několika dalšími autory. Připravil jsem si dvacetiminutovou štaci, část slam, stand up, klasické čtení. O týden později mne tamní kurátor pozval na svou vernisáž obrazů, jestli bych nemohl vystoupení zopakovat.
A o týden později jsem byl na další. S tím samým, na samém místě, s větším počtem lidí, jinak tématicky zaměřené.
Nicméně už mi přišlo trapný to opakovat ve Velvetu počtvrtý, takže další nabídky tam jsem odmítl, dokud nevytvořím nový soubor básní.

Pak přišel sedmnáctý listopad. Slam poetry měla dva bloky v rámci Korza Národní. Když přišel druhý blok, vytáhli mě s tím, že jim chybí jeden člověk, jestli můžu vystupovat s nimi. To bylo poprvé, co mi někdo zaplatil za dvě básně během čtvrt hodiny.
Po open micu v Božské lahvici bylo chvíli ticho. A dostáváme se k tomuto týdnu.

Jelikož jsem navštěvoval některé exhibice opravdu pravidelně, bylo mi nabídnuto, jestli nechci vystupovat ve Slovenském institutu na Náměstí republiky. Původně jsem měl jen dělat předskokana, ale došlo ke změně, takže jsem soutěžil oficiálně...
A vyhrál jsem to. Z všech těch známých obličejů tam, měl jsem nějvyšší počet bodů. Nevím, jak se vyrovnat s komplimenty přes internet, natož naživo od lidí, co mají několik literárních úspěchů, vydané knihy, akce každý den v jiném městě a jména po celé republice. Pořád to trochu rozdejchávám.
Nějak jsem si myslel, že tenhle týden mě už nic nepřekvapí.
Chyba.
Asi měsíc zpátky jsem se přihlásil na poslední Večer přiměřených depresí. Nutno dodat, že jsem nevěděl, co to je, neznal cílovku, organizaci, nic.
Takže tam stojím před barem v malém klubu a přede mnou circa dvanáct/patnáct lidí, věkem kolem padesáti/šedesáti let. Pokud se něčeho vždycky bojím, je to nová cílová skupina. Nějak jsem začínal tušit, že musím vyřadit určité texty a omezit obvyklé intro.
Série pocitů:
"Panebože, voni mě vypískaj, pač jsem sprostej jak dlaždič."
"Tyvole, oni se nesmějou, já dělám něco blbě." (na většině slamů a předchozích čtení bylo zvykem zasahovat do autorova vystoupení a bavit se s ním otevřeně, ale tady bylo téměř ticho)
"Mám pocit, že každou chvíli usnou, nebo odejdou, sakra, sakra."

Odkecal jsem, šel jsem si sednout. Za chvíli si mě vzali bokem. Bylo mi řečeno, že tohle mám dělat častěji. Valit to do lidí, že společnost to potřebuje. Vystoupit před nima a mluvit, recitovat. Srovnali moje rýmy s Nezvalem a dostalo se mi podpory, jakou jsem vůbec nečekal, řekli mi slova, se kterýma prostě nevim, jak naložit a nějak to prostě pořád vstřebávám.
Takže jak? Jak jsem se dostal od bodu, kdy jsem ve dvanácti letech psal do školních sešitů, až sem?
Pořád to nechápu a mám pocit, že to nekončí. Částečně se toho bojím. Ne. Obecně se bojím, kde tohle může skončit a zastavit se.
Takže co s tím? A co mám dělat?
Doufám, že se zítra ráno vzbudím se sakra geniálním plánem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fresTimes fresTimes | Web | 8. prosince 2018 v 18:18 | Reagovat

To je husté ta aniamce vlevo ! :-D

2 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | Pondělí v 19:39 | Reagovat

<3

Geniální plány se přeceňují. Zatím to šlo nejlépe s *žádným* plánem, ni?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama