O performativní poezii, existenčním voidu a komfortní zóně

12. srpna 2018 v 19:30 | Xerodoth Sigmius |  Sometimes
Někdy si nejsem vlastně jistej, co vod toho života vlastně chci.



Poslední období (říkejme tomu období a nepřičítejme tomu nějaké časové jednotky, ale řekněme, že to je od půlky podzimu 2017) jsem poměrně spokojenej. Nebo si to aspoň snažím nakecat. Vyhrabal jsem se z těch největších existenčních a emocionálních sranců a začal tak nějak existovat na stereotypní vlně. Jediný, co jsem chtěl od Vesmíru bylo, abych byl dlouhodobě šťastnej. Což je kravina, protože jak jsem psal v upravené verzi Mozků v kádi (neaktualizováno na síti) "Lidskej mozek není designován ke štěstí. A i když dostal všechny ty blbosti, co si kdy moh přát, já jsem vlastně rád, že si můžu stěžovat." Úbytek absurdity kolem mě a to, že se životy bytostí kolem mne posunuly jiným směrem, měl za následek to, že nemám hnací motor ke psaní. Sort of. Protože to, co mě drží v procesu, je nespokojenost, nasranost a mindrák.

A pak přišlo slam poetry. Nechodil jsem na slamový akce proto, že byly vždycky v blbej čas, kdy jsem byl zrovna v práci. O Žižkovský noci jsem si po roce zašel do Venuše, abych se podíval na performery a udělalo to se mnou to samý, co na loňský akci. Můj mozek dostal hajp.
Přihlásil jsem se na Cross slam a poprvývystupoval před lidma, nalitej, abych se zbavil trémy, což popravdě moc nepomohlo, ale lidi v publiku a na backstagi tvrdili, že to nebylo vidět. Asi jim to věřim. To bylo v červnu, od tý doby jsem se na pódium nevrátil. Ne, že bych neměl s čím, ale slam poetry je teď docela fejmová věc a soupisky jsou plný. Tak jsem se ze zoufalství a nudy, motivovanej touhle novou zkušeností (a úspěchem mejch shitty textů) rozhod, že se pokusim rozjet projekt, co jsem chtěl vést už nějakou dobu zpátky.

"Se snadno řekne, Sigmo, ale kde na to chceš sehnat lidi a prostory," pravilo mé věčně negativní a líné ego. Částečně i proto píšu tenhle článek. Doufám, že se mi ozvou lidi z pražský oblasti, co by se nebáli vystoupit s něčím, co nutně nemusí bejt slam, stačilo by básnické pásmo. Zjistil jsem, že pódium v Carpe diem stojí devět kil na večer. Takže prostory bych hypoteticky měl. Nedávno jsem dokonce měl nabídku, abych vystoupil v Dark Velvetu, ale v daný termín už jsem měl Vesmíružel plány, takže mě údajně napíšou na další.
Nedávno jsem zkoušel napsat osobě, co po mě vloni chtěla materiály na undergroundovej festival v Třebíči. Moje tehdejší odpověď byla, jaká byla a pravděpodobně nezněla moc nadšeně. Ale v situaci, v jaké jsem bych jim tam klidně poslal pár novejch věcí a kdyby to šlo, dojel tam osobně performovat.
A předevčírem jsem dostal zprávu od mistra Svahilce, že budu mít možnost vystupovat na Bytslamu druhou neděli v září.

Nicméně pořád platí, že sháním kohokoliv, kdo fušuje do poezie a má mrtě nevyužitýho času. A chtěl se připojit k bandě existenciálních hovad vysedávajících po kavárnách.

Může to vypadat, že mám teď strašně moc entuziasmu. Haha, ten byl dobrej. Chodím na výstavy, koncerty, účastním se akcí a pochodů, ale všechno mi přijde strašně bezbarvé a stereotypní. Zažité. Nic nového. Žádný existenční plot twist.

Pokud si pamatujete některé mé starší články, vždycky jsem se cítil být součástí něčeho vyššího. To zmizelo po tom, co život začal plynout poměrně klidně. Odtrhnul jsem se od Vesmírů, upisování kusů své duše, které mi měly zajistit, aby se něco neposralo. A já furt čekám nějakej kolosální průser za to, že neplatím daň nějaký vyšší entitě. Ale prostě ji tam nevidím. To je ten void uvnitř mě. Můj život postrádá storylajnu a můžu si za to sám, protože jsem zpohodlněl a vypadnul ze zornýho pole. Omezil jsem svojí aktivitu na sociálních sítích, což mi snížilo příjem novejch lidí, zmizel jsem z hledáčku fantaskního universa, co jsem si budoval celý roky. Možná je mi fajn, ale k čemu to celý je? Jasně, k čemu to bylo dřív, ale aspoň to bylo hezky divný, barvitý, zvrhlý. Teď je tu jen void. Všechno kolem se změnilo a já tu sedím, kolem sebe prázný flašky, špinavý talíře, děravý fusekle a v uších nahodilej playlist a přijde mi to jako bych se někde zasek, i když jsem se zároveň pohnul společně s ostatními, což ze subjektivního hlediska nevnímám tolik.

Jsem a nejsem za to rád.
A tak.
S pozdravem z blogozáhrobí

Sigma - zkurvenej kouzelník, zasranej tragikomik a samozvaná dobrá víla pražskejch ulic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. srpna 2018 v 20:09 | Reagovat

Jsi přece pořád nahajpovaný. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama