Sigmopoezie, červen až listopad

19. listopadu 2017 v 22:07 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Když ještě tenhle blog fungoval s jakous takous pravidelností, nebyl měsíc, kdy se tu neobjevil alespoň jeden kus pseudopoezie z mé vlastní tvorby. Vzhledem k faktu, že jsem se víceméně přesunul na jiné sociální sítě, na nichž se stejně projevuji jen ve chvílích, kdy nejsem v práci, popřípadě nejsem zaměstnán civěním do stropu, protože stereotyp je zabijákem veškeré fantazie, to tu poněkud utichlo. Ale dneska jsem si řekl, nah, fuck it. Pojďmež prokrastinovat. Přece to tu nenechám jen tak umřít. A když už, alespoň budu mít další místo jakožto skladiště než facebookové stránky a wattpad.
Stejně tak jsem chvíli uvažoval o návratu Nesourodých změtí. Ale na ty nemám tolik materiálu a jejich funkci zastává hipstagram, kam jediné, co přidávám, jsou fotky lístečků, co vylepuju po hospodách, nebo píšu na zdi záchodů.



"Nespatřené"

Pohled pronikající skrz kosti
chladnější než permafrost,
mi připomíná přítomnost
té bytosti,
co pozbývá lidskosti.
Dotyk podobá se stínu,
do ucha šeptá mi slova
vrhající mě do neutuchajícího splínu.
Prchají démoni, s nimiž jsem uzavřel smlouvy,
prchají před těmi syčivými slovy
onoho plíživého děsu.
Bohové, kdoví, jak dlouho to snesu.
Pokud to má vzezření,
pak má mysl nemá tušení,
jak to zpracovat
do fyzické formy.

A můžu se jen strachovat
dne, kdy mě ta věc donutí k činům.
A jak našeptává mi scénáře,
má racionální část se páře.
Připadá mi, že čím déle to trvá,
tém víc se odhaluje tvář pravá.
Připadá mi, že čím déle zmítám se v kleci,
tím více stávám se tou věcí
a její pohnutky začínají dávat smysl.

Existence mého bytí kroutí se v křeči,
každý závit v mém mozku křičí.
Ty spáry objímají mé vnitřnosti,
mám pocit, že mne to brzy vykostí
a tesáky vyškubnou mi kusy tkáně,
ovšem ne a ne se dostat k milosrdné ráně,
co ukončí mé utrpení.

Nejradši bych, bez prodlení,
ukončil to mučení,
kdybych měl jistotu,
že nebudu tou entitou oživen
a následně pak vystaven
pokračování, jen v jiném těle.
Protože mé myšlení, byť nedospělé,
tuší,
že to pronásleduje mou duši
skrze všechny životy, co jsem ukončil.

Tak prosím, pomozte.
Ovšem vězte,
že veškerá snaha je zbytečná.
A ta věc, sic nehmotná, jest věčná.


"Dejte mi někdo prášky na sentiment aneb Zadělávám si na reálnej důvod pro sebevraždu"

Nestálá, nejistá,
jeví se čistá,
jméno má z kamene, z nehož v srdci zeď staví.
Nesourodý chuchvalec nálad vnitř červené hlavy.
Utíká, vrací se, ze strachu z pout,
nevím, já nevím, zda dá se s tím hnout.
"Miluju tě," mi praví, však s dodatkem "Asi,"
tak nevím, já nevím, zmaten z té krásy,
zda-li jsem pro ni jen kratochvílí,
a nejistota uvnitř mne sílí.

Po každém probuzení úplně jiná,
radši lahev vodky než pár deci vína,
v iluzi štěstí snaží se žíti,
deprese spaluje to křehké bytí.
Nevím, já nevím, mám-li tu být,
však nemám vůli ji v nejmenším opustit.
Nevím, já nevím, těžko teď říci,
zda ještě políbím tu dívčí líci.
Čekám tu, zmatený, nejistý odpovědí,
Bohové smějí se, neb jen ti vědí.

"Nesnáším tě," mi praví, s dodatkem "Jseš kretén,"
a já změtí pocitů, snů a alternativ smeten
měním se pomalu ale jistě v nestvůru
a jen čekám, kdy v čaji objevím tisovou tinkturu,
co ukončí můj život trageda,
jakmile vyprší naše dohoda.
Nevím, já fakt nevím a dost z toho šílím.
Může to fungovat, ale asi se mýlím.
A nechci, aby to dospělo do bodu,
kdy to vypadá, že omezuju tvou svobodu.

Protože jsem stále vězněm určitého modelu,
což dělá v naší symbióze ještě víc bordelu.
A jen mezi námi, čím více se topím v stesku,
že jednou budeš umírat hlady na ulicích ve Španělsku
a odmítneš z mojí strany
možnost jakékoliv záchrany.
A já nevím, já nevím, co děje se v té hlavě pod červenými vlasy,
i když vím, že jsem milován... avšak jen asi.



"Lékařská zpráva"

Pacient má uvnitř plic
zbytky dohořívajících svic
a to, jak se vosk taví
mu organismus tráví
a z kouře se dáví.

Též našli jsme časoprostorovou bránu
v oblasti nitrohrudních orgánů.
Také to, že napěchované má do ánu
stránky vytrhané z Koránu
a že v nespavosti poddává se kankánu.

Ani jeho mysl není zcela zdravá,
možná za to může strava,
když do kávy si durman dává
mluvení se zadrhává
a emocionálně pak zaostává.

Absence zornic pak značí,
že pacient uchýlil se radši
pozorovat rozměr jinačí.
Obávám se, že léky tu nestačí,
tak snad aspoň pozůstalí víčka mu zatlačí


"Alkomúza"

Amorfní, prchlivá čůza
až hrůza,
samé klišé, trapná póza,
nechutná, tragední alkomúza.

Cirhóza žere její játra,
dřív slušňačka, teď chátrá.
S pouští v držce po slovech pátrá.

Řekněme to na rovinu -
- má konstantě kocovinu -
z dlažby šat jen prach a špínu.
Zatímco já bez ní hynu,
někde chmelí lahev ginu.

Když už někdy přijde domů,
připomíná úder hromu
či živelnou pohromu.

V tu chvíli, v naprosté opilosti,
je plná citlivostí,
silně touží po milosti,
než dosáhne střízlivosti.

To zmizí ráno z mojí mysli,
dokud si zas neusmyslí,
že je dost mimo svý smysly,
aby mi předala svou poezii,
pro kterou se tak opíjí.



"Čas pro špatnou poezii v období tvůrčího bloku"

ve spánkovým deficitu
a zamlžením zraku
nemůžu se zbavit pocitu
že všechno chutná po tabáku
za šedýho šumění
zmizelo mý umění
múzy své drinky dopily
a s úsměvem se oběsily
každý ráno dvě pilulky nihilismu
bez rozmyslu uzmu
a chleba pomazanej melancholií
zapiji
kafem se splínem místo mlíka
zatímco tik tak tik
ta relativní svině čas
mi utíká
a mezitím já se pod obraz
potácím z postele do postele
a den je jako okamžik
když celý hodiny
beze zmeny
hustím svoje issues do holý stěny
a ona na ty mý hovadiny
reaguje opadající omítkou
metaforizující rozpad mojí identity
a když někdo přijde s nabídkou
co by mě mohla vrátit do starý dobrý reality
mávnu nad tím rukou protože vím
že prostě asi jenom rád trpím


"Metafyzické záležitosti odumírajících synapsí"

Indigové výpary dezintegrující psýchy
zachytávají nehmotné projektily reality
a jejich náraz - bezezvučný, tichý -
tříští na fragmenty zbytky někdejší integrity.
Vesmíruplné, mnohadimenzionální meteority
atakují odumírající neurony v kolizním směru.
Možná je načase, než dospěje vše k závěru,
si zapsat do diáře
alternativní scénáře.
Promítnout si všechna ta selhání,
špatná rozhodnutí a zbytečná zklamání.
A možná neúmyslně stvořit jiné roviny,
kde to skončilo bez pocitu viny.

Tak jako tak, co naplat, je nezbytná kolize,
nač si dělat byť jen sebemenší iluze,
když všechno se děje lineárními cestami.
Tak jako tak se, já, ty, my
zasekneme v sinusoidě ve spodní části,
kde ta lavina špatných událostí
nás donutí pokusit se opustit vyznačené křivky
avšak marně, křičíce, trhaje si hlasivky,
zjistíme, že není výchozího řešení.

Tak ušetřme se trápení
a nechme vysublimovat své bytí
v té indigové páře a doufat, že ji zachytí
něco, co se živí ztracenými nadějemi živých bytostí.
Protože pochybuji, že dostane se nám jakékoliv milosti
z té či oné strany.
Není možnost záchrany.
Je lepší uvědomit si to dopředu,
než uloží naše těla k ledu.

Osobně myslím, že člověk by měl zemřít ve chvíli,
kdy je šťastný a nemá důvod ke skonu.
To je ten moment, kdy měly by se mu ucpat žíly,
čas na poslední poklonu.
Důstojné a nečekané.
Tak doufám, že přesně takhle se to stane.
Pak ale, jestli umírám teď právě,
odporuje to celé mé představě.


"Neprobdění"

Mince zlaté oční víčka zatížily,
potíže pozemské v dálavy se odplavily.
Spánek zbaví tě bolestí,
spánek vyžene veškeré neštěstí.

Šel spát nepřítel Strach.
Šli spát i červi v útrobách.
Beze stopy dechu v plicích
nacházíš se v světě snících.

Už spí tvoje noční můry,
už spí zlé myšlenky a chmury.
Proud unáší tě smíru vstříc.
Jen sladký spánek, co chceš víc?

Dřímají tvoje naděje zmařené,
dřímají iluze, ty dávno ztracené,
co trápí tě po dobu bdělosti.
Dřímá mysl, maso, krev i kosti.

Spi. Bez ohledu na to, co bude se dít.
Spi. Bez touhy po tom se probudit.
Mince zlaté skze očima pronikají,
zatímco Bdělí slzami se zalykají.


"Snítka"

Pod blikajícíma neonama
stojí ta jediná, ona,
co schraňuje falešný sentimenty
pro všechny ty naivní dementy.

Se snítkami hašiše
na obnaženým břiše.
Můžeš ji mít za dva, tři litry,
smrdí jako hořící filtry.

V útrobách její kurví chýše
za příplatek splní všechny fetiše
a možná dá ti zbytek toho hašiše,
co má rozmazanej po břiše.

V rámci svojí práce, bez ostychu,
poddá se každému možnému hříchu.
Přes noc majetkem mužů v říji,
přes den bifluje filozofii.

V rámci práce povolná a drží tiše,
pozdějc o tom fejetony píše,
že co koitus, to jen klišé,
o tom, jak zhroutily se její dětský sny
o životě Disneyho princezny,
ta děvka, co má na břiše
snítka hašiše.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama