Sigmův poetický krok zpět. Napsaný víceméně z fleku dnes odpoledne v Indigu. Věci v mém životě se tak nějak začaly přemisťovat, měnit a nahrazovat. A já jsem bytost, kterou změny děsí. Navíc mám nějak pocit, že moje hlava trochu umělecky stagnuje a já nedělám poslední měsíce nic jiného než psaní Issues a korekci Duše, abych mohl odeslat finální verzi. Tolik k deníčkovému zápisu.
Ze stovek myšlenkovejch pochodů
mám hlavu
v dezolátním stavu.
Někdy si chci svou levou hemisféru
spláchnout do záchodu,
částečkami svýho popela
chci zasvinit stratosféru.
A možná, když budu mít dost silnou víru,
vyplním ektoplazmou svojí duše ozonovou díru.
I když to už je víc pravděpodobnější,
že dojde k převtělení
v naději Vesmíru,
že budu žít život, užitečnější,
v němž se mi dostane odpuštění.
Pokud ovšem Bytí není zmrd,
nebo se nesplete
a já v příštím životě neskončím
jako tumor v hlavě dítěte,
co by mohlo být novým Dalajlámou.
Nebo budu postarší dámou,
co se jeví jako dobrá křesťanka,
ale přitom tíhne k rasismu,
fašismu a jinému -ismu.
V tajném snu upálut vše, co se vymyká
její definici normálu.
Takže tajně doufám, že po smrti
není žádné pokračování,
a že mě pohltí
přírodní konzumenti,
co bez slitování
mění hmotu pro své užitky
a mé vědomí se samo rozdrtí
o stěnu neexistence,
protože nač hledat ve všem složitosti
i přes nekonečnou škálu metafyzických motností.
A navzdory tomu, že se mi nabízí příležitosti,
radši budu žít ve své malé bublině.
Utápět se výčitkami, mizérií a ve vině,
že plýtvám potenciálem.
Nebo tak něco.
Můžu tě ujistit, že ve věcech post mortem najdeš úplný klid. .D