Velvet, pt. 4

21. prosince 2016 v 20:15 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Poslední dobou docela přemýšlím nad založením Wattpadu. Ale jak tak vidím ty úlovky odtamtud, to hnízdo prepubertálních fanfikcí a jiného balastu, říkám si, že to asi není komunita, se kterou bych chtěl mít co dočinění. Ale možná to nakonec v nějakém sebedestruktivním gestu udělám.

Jinak po téhle části Velveta už nemám napsáno nic dopředu. Takže navrátím svůj blog do původního stádia mrtvého brouka, pokud se nestane zázrak, který by z mého života udělal něco, o čem se dá blogovat. Heh.



O několik dalších minut později se pan Velvet svíjel v klíně prastaré ženy. Její rozklepané ruce se pokoušely zjednat nápravu škod roztrhaných nohou, z nichž čouhaly bílé kousky vnitřností. Ušpiněná hromádka neštěstí a srsti sebou škubala při každém bodnutí jehly. Potlačovaná slova nenávisti se mu drala skrze pevně semknuté pysky.
"Copak se mu stalo tentokrát," zeptala se Alexe stařena. Ten jen pokrčil rameny.
"Neměla bych ho strčit do pračky? Nemůže přece pořád být takhle špinavý."
Pan Velvet zběsile vrtěl hlavou, v lesklých očích zděšení a vizi blížící se smrti. Alex následoval jeho příkladu. "Pan Velvet nechce. Myslím, že by se rozpadl, kdybyste ho vyprala." Oči upíral na svá chodidla. Měl na nich nové boty. Staré, ošoupané, ale alespoň se nerozpadaly. Z jedné strany ho trochu tlačily. Nic neřekl, bylo mu hloupé opovrhovat dárkem.
"Možná by jen stačilo ho dát na chvíli do umyvadla a počkat, až ta špína pustí," navrhla. Pan Velvet se zatvářil uraženě a z úst se mu vydralo zavrčení.
"Něco tě trápí," konstatovala po chvíli mlčení.
"Proboha, hlavně jí neříkej o tý holce se psem," zakroutil očima pan Velvet.
"Ale třeba o ní něco bude vědět," odporoval Alex.
"O kom?" zamrkala stařena.
"Když jsme šli k vám, potkali jsme dívku s obrovským psem. Zachránila nás před lidmi z tunelu. Pan Velvet říká, že na ní není nic zvláštního, ale mně se to prostě nezdá. Neznám to slovo, kterým to popsat. Bydlíme tady už dlouho. Viděli jsme spoustu lidí a tohle bych si pamatoval."
"Teda kluku, ty jseš dneska nějakej výřečnej," utrousil pan Velvet unaveně. Staré ruce ustaly ve své práci. Jehlu s nití nechaly zabodnuté v jedné měkké noze. Pan Velvet vypadal, že každou chvíli ztratí vědomí.
"Vážně jsi ji viděl? Říkala něco?" zeptala se tiše.
Alex zopakoval dívčina slova. Hostitelčiny oči se rozšířily. Otevřela ústa, zubní náhrada se jí viditelně posunula níž. "Chlapče drahý, nechci tě nijak děsit, ale to dítě, co jsi potkal je ztělesnění anděla smrti. Je to předzvěst. Slyším o něm vyprávět už celé roky a kdykoli se objeví, někdo zemře. Neříkám, že přímo zabíjí, to ne. Jen oznamuje něčí odchod na onen svět. Říká se, že ten pes, co ji doprovází, je stvoření pekel, které si ochočila v dávných dobách, kdy na světě nebyl žádný řád. Čímž se znelíbila svému stvořiteli a je uvězněna v našem světě."
"A takhle vznikají urbanistický legendy, Lexi," řekl pan Velvet. "Z povídaček starejch lidí a pomluv. Nic takovýho jako andělé a pekelní psi není. Je to naprosto iracionální. Lidi jsou schopni uvěřit čemukoliv, jen aby překonali tu tíhu depresivní reality bez zázraku. Byla to jen holka, co venčila psa. Velkýho a děsivýho. Ale nemůžeš začít všechno spiritualizovat. Jinak skončíš jako stará bláznivá fuchtle, co bodá jehly do jiných lidí."
"Jen holka, co venčila psa," opakoval Alex.
"Nevěříš mi?" stařena se zatvářila trochu uraženě. "Můj nebožtík manžel ji viděl jen několik dní předtím, než ho skolil infarkt. A ne jen on."
"Co kdybychom dokončili tu mizernou operaci?" zakončil téma pan Velvet a zaskučel, když mu jehla projela srstí.
O několik minut později už stál na nohou, zkoumal stehy, přejížděl přes ně pahýlovitýma rukama. Na malý moment se octli s Alexem v místnosti sami. Jejich hostitelka zmizela o patro výš, podívat se po nějakém dalším oblečení. Oči pana Velveta slídily kolem sebe.
"Hele, Lexi, nechtěl bys mi pomoct otevřít pár šuplíků? Však víš, prsty a tak," zeptal se, když se zastavil u jedné ze skříněk.
"Nemyslím, že bychom tohle měli dělat. Není to správné," namítl Alex.
"Nebuď takovej moralista, kluku. S takovou to nikdy nikam nedotáhneš. Pro slušný lidi ve společnosti není místo. Umíraj jako první, protože se staví všem problémům do cesty. My ostatní sebereme, co se dá a utečeme dřív, než problémy dorazí," marně se pokusil jednou rukou otevřít dveře skříňky. Otráveně povzdechl. Podíval se do úložného prostoru pod konferenčním stolkem, kde se mu povedlo najít krabičku cigaret. "Hele, a co tohle, Lexi. Když si vezmeme tohle, v podstatě tý starý paní prokážeme službu a oddálíme její rakovinu plic tak o pár hodin. Co říkáš?"
"Moc se mi to nelíbí," zamumlal.
"Vem si to do kapsy. Já to nemám kam dát," podal Alexovi cigarety svírající v obou prackách. Ten si je neochotně nacpal do jedné z kapes. Stihl vytáhnout ruku zrovna ve chvíli, kdy se stařena vrátila s několika kusy oblečení.
Circa o hodinu později se Alex nakláněl nad dřezem plným talířů. S vyhrnutými rukávy je omýval od zbytků jídla, zatímco pan Velvet seděl na židli a kouřil jednu z kradených cigaret, jíž třímal v pevně semknutých ústech bez rtů, nakloněn tak, aby popel dopadal na podlahu. Kouř mu vycházel z celé jeho kulaté hlavy. Dokonce i z uší, jež byly kdysi špičaté a vztyčené.
"Vždycky jsem se divil, že tohle dokážu, když nemám žádný plíce," poznamenal jen tak do větru a potáhl.
Alex ho nevnímal. Soustředil se na práci. Už ve dveřích podniku, kde pracoval, mu byl vytčen pozdní příchod. Bez nějakého vysvětlování se omluvil a zamířil přímo do kuchyně. Obsluha ho tu znala a přítomnost pana Velveta tolerovala, i když jim občas věnovala nějakou tu poznámku. Ale jinak je nechali na pokoji. Chlapec dělal svou práci dobře a to pro ně bylo hlavní.
Jediné, co ho tak nějak rozptylovalo, byl místní ženský prvek. Alex moc často nepřicházel do styku s dívkami ve svém věku. A když už, nedalo by se říct, že by se jeho hormony nějak bouřily. Tento případ byl poněkud jiný. Co chvíli se otáčel, když zaslechl otevírání dveří a dost často byl zklamaný, že příchozí není děvče malého vzrůstu s blond vlasy padajícími do oválné tváře.
"Já ti na jednu stranu rozumim. Taky jsem měl vocas, než mi ho jednou děcka urvaly," zasmál se ze židle pan Velvet. "Ale tohle není pro tebe, to sám musíš vidět. Máš dvě možnosti. Buď jen tak vejrat, jak to děláš doposud, nebo s tou holkou dát řeč. V obou případech budeš psychicky v prdeli, ale budeš svojí naději krmit jako mrtvý štěně."
Její hlas zazněl ode dveří zrovna ve chvíli, kdy byl zabrán do drhnutí skvrn od omáčky. Jen aby kuchaři nahlásila objednávku, pak opět zaplula do lokálu. Alex prudce otočil hlavu, talíř se mu vysmekl z ruky a s řinčením dopadl mezi ostatní znečištěné nádobí. Blonďatá hlava s tmavými odrosty nakoukla zpět do kuchyně, odfoukla si vlasy z očí, aby zhodnotila situaci.
"Nic se tu nerozbilo, v pořádku," zahlásil Alex rozpačitě, zatímco za jeho zády pan Velvet jen kroutil hlavou. Dveře se opět zavřely a mladík se jen proklínal, že neřekl něco chytřejšího. Upřel oči před sebe a snažil se nad tím nepřemýšlet. A takhle fungoval až do večera, dokud neměl hotovo.
Oprostil se od světa natolik, že si ani nevšiml podezřelého ticha. Pan Velvet byl zase pryč. Vůbec ho to nepřekvapovalo. Ale tentokrát se rozhodl, že ho hledat nebude. Ten starý opelichaný mrzout bude muset přijít sám. Alex uložil poslední sklenici na správné místo, vypustil dřez a vylezl zadním dvorem ze svého pracoviště. Pan Velvet mu vtloukal do hlavy, že nemá chodit přes lokál, i když tam už nikdo není. Zatímco on sám své přikázání pravidelně porušoval a válel se na baru, kde vedl hluboké konverzace s miskou buráků.
Alex chtěl sestoupit ze schodů, když málem zakopl o postavu sedící na nejvyšším z nich. Světlo oslňovalo splihlé blond vlasy a úzká ramena. Chlapec se zasekl a pokusil se nevydat jediný zvuk, ale zavírající se dveře zradily jeho záměr.
Dívka se otočila jeho směrem a on zrudl. V její tváři bylo patrné vyčerpání, oči vypadaly jako ze skla.
"Hej," řekla prostě.
"Dobrý večer," odvětil Alex a rozhostilo se ticho. "Jsi v pořádku?" zeptal se, už jen proto, že měl nutkání říct cokoliv jiného než otřepaný pozdrav.
"Jasně, že jsem, nech mě bejt," odsekla mu a otočila se. Nevěděl, jak na to má reagovat, ale nehnul se z místa. Což bylo nezvyklé, většinou totiž dělal všechno, co se po něm chtělo. Pan Velvet mu vždycky říkal, že pokud bude dělat, co se mu říká, vyhne se potížím.
"Ještě tu jsi?" zeptala se do zvuku větru prohánějícího se mezi větvemi holých stromů. Přikývl, i když to nemohla vidět. "Řekni mi. Vyhovuje ti to?"
Alex netušil, co má na mysli. Dívka na něj upřela zarudlé oči. "No tak. Vím, že umíš mluvit. Tak mi řekni, vyhovuje ti to? Den, co den ta samá rutina. Vstát do práce, několik hodin se nechat buzerovat a pak jít domů spát s tím, že se druhý den probudíš, aby to celé začalo znovu. Jsi spokojenej s tímhle způsobem života? Protože mě to ubíjí. Ale na tobě není nic znát. Buď jen moc dobře předstíráš, nebo jsi nemyslící stroj. Nedivila bych se. Trávíš celou dobu nad dřezem a tváříš se pořád stejně. Děláš mechanicky svojí práci a s nikým nemluvíš. Jak to sakra můžeš vydržet?" chvíli zmlkla. "No jasně, ty nemusíš snášet ty pohledy chlapů v lokále a moc se toho po tobě nechce. Ale stejně. Den, co den, život ti protéká mezi prsty. Neočekáváš trochu víc? Jsi šťastnej?"
Chlapec jen naprázdno otevřel ústa a zase je zaklapl. Je šťastný? Vlastně ani nevěděl, jak se cítí. Nikdy nad tím nepřemýšlel. Byl neustále zaměstnaný svou starostí o pana Velveta a jeho světem bylo to, co ho on učí. Krom dnešního dne se žádný jeho den nelišil jeden od druhého.
"Panejo, ty jseš ale mluvnej. Alex, že jo? Pořád s sebou taháš toho velkýho… věc. Co je to vůbec zač? Tygr? Mýval? Jste jak dospělá a odrbaná verze Calvina a Hobbese. Proč ho pořád vláčíš? Lidi si z tebe kvůli němu utahujou."
"Je to přítel," odpověděl Alex, "pomáhá mi přežít v tomhle zlém, zlém a hrozném světě."
"Pomáhá ti, aby ses nezbláznil?" zasmála se. "No, lidi mají asi o racionalitě jinou představu. Hele, hlavně si nemysli, že ti tu sypu svoje vnitřní problémy, protože bys mi byl nějak sympatickej. Prostě s tím jen nemám za kým jít. Asi bych taky potřebovala podobnýho přítele."
"To nemáš doma někoho, s kým by sis mohla promluvit?" zajímal se Alex. Její slova ho trochu zasáhla. Chtěl jí být sympatický. Cítil potřebu s ní mluvit častěji.
"Kdepak. Bydlím sama a snažím se přesvědčit o tom, že mi to vlastně vyhovuje. Co ty, Alexi? Máš si s kým povídat krom svého přítele? Ne, že bych si dokázala představit, že bys s někým dokázal vést plnohodnotnej rozhovor. Ale asi jseš prostě jen dobrej posluchač. To není na škodu."
"Bydlíme s panem Velvetem kousek odsud. Ještě s Lumíkem a občas několika dalšími," řekl a měl co dělat, aby skryl nadšení z toho, že se má v této konverzaci konečně čeho chytit.
"Je pravda to, co se říká o lumících a jejich sebevražedných sklonech?" zajímala se.
"Pan Velvet říká, že je to vědecký mýtus. Ale tenhle se o to prý několikrát pokusil. Ale myslíme, že už je starý a nemocný a brzo umře sám."
Servírka pobaveně vypustila vzduch nosem a vypadalo to, že jejich debata je u konce. Pomalu se zvedla, oprášila si sukni a podívala se Alexovi přímo do očí. Chlapec měl pocit, že musí potlačit všechny nežádoucí myšlenky vůči ní, protože jeho mozek přímo hýřil všemožnými asociacemi a slovy, které nemohl vyslovit nahlas a bál se, že s jejím pohledem by je mohla odhalit.
"Budu muset jít. A neměla bych si dělat reklamu, když se známe v podstatě jenom pár minut, ale každou sobotu recituju v klubu tady vedle. Znají mě tam jako Syb, kdybys mě náhodou sháněl. Bylo to fajn se takhle vyfiltrovat. Hádám, že na sebe ještě někdy natrefíme."
Aniž čekala na jeho reakci, rychlým krokem zmizela v boční ulici. Nechala ho tam s rozporuplnými pocity, větami, nad nimiž mohl přemýšlet a jednou otázkou, která mu nedá spát.
Je šťastný?
Sotva sešel schody, otevřely se za ním dveře a otrávený hlas patřící siluetě výčepního, ozářeného světlem zevnitř kuchyně, k němu zavolal: "Hej, kluku! Není tohle tvoje?" Než Alex stačil zareagovat, proletěl kolem něho neforemný předmět, který dopadl na asfalt před ním.
"Lexi! Tady jseš! Hledám tě celý věky! Tak pojď, jde se domů!" zahlaholila beztvará hromada měkkého materiálu, jež po malé chvíli nabrala tvar pana Velveta.
Cestou do jejich příbytku Alex svému mentorovi vylíčil své setkání se Syb. Jak se dalo očekávat, entuziasmus jeho společníka nebyl rozhodně takový, jak si Alex představoval. Pan Velvet jen kroutil svou oválnou hlavou a tiše syčel, občas vyluzoval citoslovce cynického uchechtnutí.
"No vida, chlapec nám chytil Platóna do poetický holky bez životního směru. Hele, něco ti povim, a asi tě to moc nepotěší. Prvně, tý slečně jseš patrně úplně buřt. Za další. Recituje básně. A pravděpodobně autorský, což je možná ještě horší, než kdyby jen papouškovala klasiky. Neslyšel jsem o jediným básnikovi, kterej by dosáhl svýho životního cíle a úspěchu. Všichni se jen topí v patosu a marnejch nadějích, který dávaj najevo prostřednictvím rýmovaček, který by zvládlo z fleku pětiletý děcko."
"Já bych nedokázal vymyslet báseň," zamumlal posmutněle Alex.
"Zkoušels to někdy? Jseš v tom po uši a máš tu holku za uměleckýho génia, aniž bys slyšel jedinej její rádoby poetickej výtvor. Věř mi, Lexi, rýmovat umí každej a to i takový střevo, jakým jseš ty," zabručel pan Velvet a poškrábal se pahýlovitou packou za jedním ze sklopených uší.
"Vy jste někdy vymyslel báseň?" zeptal se Alex v naději, že svého společníka nachytá.
"Posloucháš mě vůbec? Tohle zvládne každej. Naprosto z fleku. Hele:
Někdy mívám chutě
penetrovat labutě.
Ale v rybníce je čím dál víc
nesmrtelnejch pijavic,
co dík animálním pudům,
chtěj dát francouzáka mužskejm údúm.
Vidíš, nic na tom není! A dělám z toho vědu? Ne! Chlubím se tim? Už vůbec. Spíš bych se měl stydět."
"Neuražte se, pane Velvete, ale vaše báseň nedává žádný smysl," namítl Alex.
"Vždyť to je to, o čem celou dobu mluvím! Hele. Ať tě ani nenapadne na ten její recitál jít. Určitě je to nějaká pochybná společnost lidí, co se považujou za umělce, ale ve výsledku jsou všichni jako ty smažky ve squatu. Nebo tak brzo skončej. Plný iluzí o tom, jak jejich umění jednoho dne dobude společnost a otevře jí voči. A ve výsledku? Hovno z toho. Skončej nezaměstnaný, chudý a zařvou na nějakou pohlavní nemoc, protože mladý holky jsou celý vlhý z toho, že jim složíš básničku, čehož se chytne každej druhej. A to vnímám i na tobě, Lexi. Tříská s tebou pohlavní pud, chtěl bys prostě jen zasunout a tak. Nechci říct, že nemáš šanci. Ale rozhodně bys měl brečet nad jiným hrobem a pak se zas rychle přesunout k jinýmu. Věř mi, tohle nemá naději. Jseš mladej a budeš mít spoustu možností. Jen jseš dočasně tak trochu v prdeli, ale to přejde."
Ve svém rozhovoru si nevšimli dvou párů očí, které je pozorovaly. První patřil malé dívce. Stála vzpřímeně, její tvář vypadala, že nikdy nemění výraz. Její společník jen tiše dýchal, zježená srst na hřbetě přesahovala dívčinu hlavu. Stáli bez hnutí. Jako dva noční stíny. Mimo světlo lamp, jež se ohýbalo při kontaktu s jejich fyzickou formou. Pes vydal tiché zavrčení směrem k procházející dvojici. Upřel své tmavé oči na postavičku vedle sebe a kýchl.

"Já nevím, co na těch dvou vidíš, Aleistere," řekla dívka. Nejbližší lampa na několik vteřin zhasla, a když opět naskočila, světlo ozářilo místo, kde měli ti dva stát, jako by se fotony konečně odvážily onen prostor zasáhnout. Ale teď už tam nestál nikdo a ulice zela prázdnotou, jen z dálky se sem nesla ozvěna monologu pana Velveta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. prosince 2016 v 20:48 | Reagovat

Náhodou, The magical life s podtitulem první hodina lektvarů je velké dílo imaginace. Děvče by zasloužilo Wattpadovku. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama