Velvet, pt. 3

17. prosince 2016 v 23:30 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Psaní Velveta jde poněkud pomalu. Je to možná ze dvou následujících důvodů:
1. Velvet nespadá (zatím) do žádné části mého příběhového multiversa. Nespadá pod Asphodel (třísetstranovou sérii šesti příběhů, jehož neotesaná a gramaticky špatná verze hnije na mé Spalovně, kterou jsem tvořil mezi patnáctým a dvacátým rokem), ani do Manifestu/Duše. Ale to bude dle mého jen otázkou času.
2. Není to má klasická tématika. Nechci říct, že to není příběh v Sigmově stylu. Přece jen hlavní postava není heroická, je to v podstatě labilní traged vržen do víru událostí a musí se s ním vypořádat za pomocí mrzutého mentora rozhazujícího rozumy. Je to tragikomické, magicky realistické a snažím se to vést stylem, aby čtenář do jisté chvíle nevěděl, co je vykonstruované a co ne (a i když je skutečná povaha pana Velveta jasná, nechci na ní stavět hlavní pointu). Postavy nespadají na žádnou stranu dobra a zla, pokud jsou vystaveny rozhodování o osudu světa, nestaví se k tomu zodpovědně. Vždy je tu alespoň jedna postava, jejíž původ se jeví nadpřirozeně, ale její původ je více čí méně racionální. A hlavně žádné happyendy pro nikoho. Přesto to jde pomalu a docházím části, kterou nemám napsanou předem. A i když je banální, její zpracování poněkud vázne. Ale co. Nezveřejňuji to tu ani tak pro lidi, jako spíš pro sebe a aktivitu blogu. A pro sobecké nutkání cpát na síť svou tvorbu s tím, že si to třeba někoho získá.



"Chtěl bych si na chvilku sednout," vydechl mladík náhle.
"Neblázni, kluku, vždyť je to jenom kousek," namítl pan Velvet s přehrávanou útrpností ve hlase.
"Vy nevíte, jak moc jsem se nachodil, abych vás našel!" hájil se.
"Dobře, dobře. Ale jen na chvíli. Už ti někdy zpřeráželi nohy? Pěkně to bolí, abys věděl. Ale že jsi to ty, já to vydržím. Už jsem na tom byl hůř. Jednou mě málem dekapitovali. A přežil jsem. Sešili mi to, sice mizerně, ale dá se s tím existovat. Od té doby mám hlavu trochu šejdrem, všiml sis toho?"
Alex bezmyšlenkovitě přikývl a posadil se na zem. Pana Velveta položil vedle sebe, zády se opřel o zeď panelového domu. Chladný vítr podzimního rána mu zalézal pod oblečení. Přikrčil nohy k tělu. Na špičku nosu mu dopadlo několik kapek vody. Jestli pan Velvet ve svém stavu zmokne, bude to zlé.
"Lexi, že ty ses ztratil, ty kluku pitomá?" zeptal se ho najednou. Alex pouze pokrčil rameny. "Já vím, kam mě chceš odvést. K tý starý bláznivý řeznici, co si nevidí na špičku nosu, žejo? Já myslel, že jsme si něco slíbili!" Pan Velvet se pokusil zvednout. Bez úspěchu. V už tak lesklých očích se zablyštělo několik slz bolesti. Nebo dešťových kapek. "Hádám, že nemám výběr. Oukej, kámo. Přísahám, že jestli mě z toho ta stará rašple dostane, s tímhle životem končím. Jsem vyléčenej, poučenej a tak dál, znáš to." Jeho hlas byl plný čirého zoufalství. Vidina šití bez jakékoliv anestezie ho děsila víc než abstinence.
"Pamatujete si cestu, pane Velvete?" zeptal se Alex po chvíli mlčení.
"Jasně, že jo. Kdo by si nepamatoval tu stezku hrůzy," zaúpěl pan Velvet. "Tak honem, ať to máme za sebou, kluku."
Pomalým krokem opustili městské centrum a alejí vyhaslých pouličních lamp, lemující rušnou silnici, směřovali své kroky směrem, který určoval pan Velvet. Jedinou společnost jim dělaly poletující igelitové sáčky. Zvuky dopravy. Vzdálené skřípání strojů nahrazující ptačí zpěv. Jako by pochmurný umírající opeřenec z kovu vynakládal poslední síly na své nekončící requiem. Absence živých duší, i automobily na silnicích vyvolávaly dojem, že se pohybují bez lidské obsluhy. Cesta se stáčela směrem k dopravnímu proudu.
"Zastav," poručil pan Velvet a mladík uposlechl. Stáli na úzké křižovatce, kde jedna z cest vedla na přechod přes silnici, druhá ke schodišti končícím v podchodu - krátkém tunelu beze světla, jehož vnitřek lemovaly vzájemně se překrývající pokusy o nedoceněné pouliční umění. Alespoň ti, kdo to místo tapetovali svými podpisy, to za umění považovali. Několik metrů, kde jediným přítelem je vám ozvěna a hrozba, že se na vás zhroutí svět tam venku. Pokud máte štěstí.
"Co myslíš, že je větší sebevražda, Lexi? Jasně, že se ptám. Jdem spodem. Moc se mi nechce věřit, že by nás někdo nechal přejít. Nevím, proč tu ti retardi z radnice konečně nezavedou semafory." Pan Velvet nakrčil čumák a trhl hlavou směrem k podchodu. Alex začal pomalu sestupovat. Šlapal si na odlepující se podrážku bot a měl strach, že zakopne.
O několik kroků dál je pohltila tma. Pleskavé kroky rozpadající se obuvi vydávaly rytmický zvuk, rozléhající se skrze echo celým tunelem.
"Lexi, kámo, myslim, že jsem udělal chybu. Většinou, když dojde na padesátiprocentní volby, dělám špatný rozhodnutí. Už jsem ti to říkal? Měli bychom se vrátit," zašeptal najednou pan Velvet
"Vždyť už je to jenom kousek," namítl Alex.
"O to tady vůbec nejde!" sykl raněný přítel. Odpovědí mu bylo několik krátkých sykavých zvuků od temných stěn. Tento zvuk doprovázelo pár záblesků, po nichž ve vzduchu zůstalo viset několik žhavých bodů připomínajících několik oranžových zorniček pohybujících se nezávisle na sobě.
"To se podívejme, koho to tu máme," zasmál hlas doprovázený démonickou ozvěnou. "Náš malej měkkej kámoš! Včera jsme si to užili, žejo? Pěkně jsme si pokecali. A co na tom, že jsme se v něčem neshodli. To se přece mezi přáteli stává."
"To teda jo, ještě teď jsem z toho zbouranej," přitakával pan Velvet spěšně. Několik pištivých hlasů kolem se zasmálo.
"Abysme zas dali někdy vopáčko, co?" chvíli bylo ticho. Jedno oranžové oko zhaslo. Nebylo slyšet vůbec nic. Dokud se těsně u Alexova ucha neozvalo: "Protože včera jsme ještě ani nezačali."
"Hele, myslim, že v nejbližší době to mám poněkud nabitý, chápete," drmolil, "čímž nechci říct, že bych si na vás příští sobotu nemoh udělat čas. Příští sobota zní fakt moc dobře," pan Velvet vyděšeně drmolil a co možná nejtišeji zašeptal: "Nohy na ramena, Lexíku."
Alex vyrazil směrem k východu, ale narazil do překážky, která překryla světelný bod označující jejich jedinou možnou spásu.
"Co kdybychom si vyšli hned? Můžu tě nést," navrhl hlas patřící dle všeho dost rozložitému tělu.
"To teda ne! Tys ho nesl posledně!" překřikl ho jiný, vyšší. "A pak jsi ho někde vytrousil. Kde jsi vůbec byl, kamaráde stará?"
"Slíbili jste mi, že mu můžu ustřihnout uši a nechat si jeho oči! Dneska ho chci nést já!" vřískl třetí hlas.
Alex využil taškařice a proplížil se kolem postavy blokující cestu za svobodou. Vypadalo to, že se ještě chvíli neshodnou na tom, co s panem Velvetem udělají, ať už měli ke svým plánům jakýkoliv důvod.
"Na co čekáš, kluku pitomá, utíkej! Já ty oči budu ještě potřebovat!" vykřikl pan Velvet téměř plačlivě a třásl se v jeho náručí jako osika. Hlasité dopadání plandající žralokovité obuvi vytrhlo skupinku neviditelných agresorů z jejich rozepře.
"Chyťte je. A toho plyšovýho mi přineste. Je mi jedno, v jakým stavu, ale hlavu chci celou!" zaburácel, až se celý tunel zatřásl. Několik párů těžkých bot, z kroku přecházejících v běh, se vydalo Alexovým směrem. Synchronizované dunění připomínalo rytmus válečných bubnů. Světelný bod před Alexem byl stále blíž, ale on měl pocit, že běží pozpátku. Do očí ho bodaly dopadající fotony, v boku cítil bodání, za zády se mu ozývalo funění. A do toho všeho křik pana Velveta o neustále vzrůstající frekvenci.
Nebyla to podrážka, co způsobilo Alexův pád, ani tkanička. Když se něčeho obáváte příliš silně a hlídáte si to, okolnosti se přizpůsobí. Existence je o momentu překvapení a selhávání předpokladů. Na jinak rovné cestě ke světlu, se nacházel jeden nepatrný hrbol. Alexovu mysl zmátla ta nenadálá změna povrchu natolik, že na moment zapomněl, proč vlastně běží. Nohy se mu zastavily na místě, zatímco zbytek těla setrvačně pokračoval vpřed. Ruce reflektivně vystřelily v ochraně před pádem. Selhaly. Obličej se mu zabořil do něčeho měkkého s hrubým povrchem. Pak Velvet vyjekl bolestí.
"Před očima mi probíhá celej můj život, Lexi. A já ještě nechci, jsem moc mladej na to, abych umřel. Takže jestli tu umřu, postarám se, abys měl po smrti v Pekle místo vedle mě. Abych tě moh mlátit lopatou za to, žes mě zabil. To ti přísahám."
Ticho. Dunění bot ustalo. Alex ležel těsně před hranicí stínu uvnitř a světla venkovního bytí. Bál se zvednout hlavu. Podívat se na to, co je dohnalo. Nechtěl vědět, co s nimi udělají.
Ale nic se nedělo. Jen měl teď pocit, že mu vibruje mozek. V blízkosti cosi vydávalo vrčivý zvuk. Alexe ovanul teplý závan odpuzujícího zápachu. Posunul zrak kousek před sebe. Spatřil tlapy toho největšího psa, jakého kdy v životě viděl. Jen tak tam stál, upíral tmavé oči do temnot a tiše vrčel směrem k neviditelným pronásledovatelům. Vzduch kolem zvířete rezonoval. Dokonce i sluneční svit, pronikající skrze zataženou oblohu, budil dojem, že se vyhýbá přímému kontaktu s jeho srstí. Vedle šelmy vzpřímeně stála postavička, jejíž hlava dosahovala výšky naježeného hřbetu. Hrubým odhadem mohlo jít o děvče ve věku mezi šesti a deseti roky. Ruce jí visely podél těla. S kamennou tváří upírala pohled stejným směrem jako její zvířecí společník. Šedý kabát zapnutý u krku jí překrýval spodní část obličeje a navzdory foukajícímu větru se jeho cípy vůbec nepohnuly. Stejně tak dívčiny rozpuštěné vlasy zůstaly naprosto klidné. Alexovi s panem Velvetem nevěnovala sebemenší pozornost. Celý ten výjev byl naprosto absurdní.
"Hele, co kdyby sis to zvíře pořádně hlídala?" houkl jeden z hlasů.
"Jo, chceme jen hlavu tý velký lišky," přidal se další, "mývala. Já vlastně nevím."
Dívka vykročila vpřed, čtveřice tlap udělala to samé. Vzdalující se šoupavé zvuky v pozadí naznačovaly, že majitelé hlasů nemají v úmyslu trvat na svých požadavcích.
"Dneska ještě ne," řekla bezvýrazným hlasem a obešla dvojici ležící na zemi. "Aleister říká, že váš čas ještě nepřišel." Těžko říct, ke komu mluvila. Pes ji poslušně následoval. Nebyl uvázán na žádném vodítku. Skoro to vypadalo, že on je jejím pánem a promluvil skrze ni.
"Lexi," zašeptal pan Velvet. Oba konsternovaně sledovali, jak je obraz budící dojem, že je vystřižen z jiného, mnohem fantastičtějšího světa, pohlcován temnotou podchodu.
"Lexi," zašeptal znovu pan Velvet, "mohl bys prosím slézt, narovnat mi čenich a přestat civět do toho tunelu? Potřebuju spravit nohy. Buď tý lásky, prosímtě."
"Ale viděl jste, co se právě stalo, ne?" ujišťoval se Alex, když se sbíral z pochroumaného pana Velveta.

"Viděl jsem to samý, co jsi viděl ty. Co ti k tomu mám říct. Měli jsme z prdele kliku. Hlavně teda já. Tak jdeme," pobízel chlapce a natahoval k němu ruce. Mladík ještě chvíli napínal uši, jestli neuslyší zvuky vycházející z tunelu. Vrčení, štěkot, křik, dusot nohou. Odpovědí mu bylo jen zahvízdání větru. A protestující zraněný přítel. A tak byla jeho pomalá mysl opět ponechána v pochybnostech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 18. prosince 2016 v 0:51 | Reagovat

Najde si později pan Velvet nějakou přítulnou dámu, která se stane jeho zákonem schválenou společnicí? :)

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 19. prosince 2016 v 3:03 | Reagovat

[1]: Kdepak, to zavání happyendem. Ale daleko od pravdy nejsi, to musím uznat. Jen to povedu trochu jiným směrem.

3 theartemishunter theartemishunter | Web | 21. prosince 2016 v 18:30 | Reagovat

[2]: COŽE

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama