Velvet, pt. 1

11. prosince 2016 v 19:48 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Nějakou dobu píšu do šuplíku a od února do minulého měsíce jsem byl zaměstnáván svou Duší, která mi znemožňovala psát cokoliv jiného. Mám pocit, že jsem zapomněl, jaké to je, psát nějaké kratší a jednorázové absurdní povídky.
Velvet začal vznikat začátkem listopadu a popravdě ho dost flákám. Nicméně mne nebaví si ho syslit, tak ho budu trousit sem. Jednou za čas. Ta snad si to někoho získá.



"Pane Velvete! Pane Velvete!"
Městskými ulicemi se rozléhalo zoufalé volání. Pomalu se rozednívalo, z kanalizačních mřížek pozvolna stoupal bílý opar. Začínal nový denní cyklus, alespoň pro ty pracující, potácející se zombie, v tuto chvíli toužící po obvyklé dávce kofeinu navrátivší jejich mozkům alespoň minimum energie pro výkon každodenních rituálů. Zanedbaní dělníci ve svých montérkách postávali u výkopů a dopřávali si svou ranní cigaretu. Nebo alespoň pět, než konečně budou schopni pokračovat už v rozdělané práci. Jsou přece placeni od hodiny. Proč spěchat.
Na autobusových zastávkách postávali lidé, co se vídali denně, ale nikdy spolu nepromluvili kloudné slovo. Dokázali jeden o druhém říct spoustu věcí. Jak dlouho trvá, než vystřídají jistou sadu oblečení. Kde bydlí, kolik pravděpodobně vydělávají. Dále odhadují úroveň živobytí a způsob, jakým si na něj vydělávají. Dokázali říct, ve kterém bytě kdo bydlí, s kým ho sdílejí. Znali spoustu drbů a vzájemně si možná vyměnili pár zdvořilostních vět. Ale neexistuje větší zlo než ranní smalltalk při čekání na veřejnou dopravu. Proti tomu by měl být zákon. Naštěstí drtivá většina čekajících se držela nepsaných pravidel a s nikým nezačínala trapné rozhovory o tom, jak je to brzké vstávání jednou zabije, že se opět změnily jízdní řády a kolik doktorů museli tento týden navštívit. Protože nakonec ani nešlo o nějaký přátelský rozhovor, ale jen o potřebu vybalit na někoho své problémy. Proto, když se nějací jedinci Metuzalémových let začali na toto téma bavit, ti, co nebyli vybaveni hulákajícími sluchátky, jen otráveně protočili bulvy a doufali, že tyto ancestory brzy skolí nějaká ohavná nemoc a přijede si pro ně sanitka. Což by ovšem vyvolalo další debatu na téma: 'Už jste slyšeli, kdo včera umřel?'
Koloběh.
"Pane Velvete, kde jste?"
"Drž hubu, prase vožralý," zamumlal někdo. Oči oteklé únavou se ztěžka otáčely k hulákající postavě zoufale se rozhlížející kolem. "A najdi si práci," dodal neméně ospalým tónem. Naštěstí, když jste v takové fázi únavy, čas ubíhá o něco rychleji, protože jste ještě napůl ve snách. Což ušetří spoustu lidí od úrazu.
Zanedbaný mladý muž s jemným ochmýřením na tvářích, co nikdy nepoznaly strojek či žiletku se jen stydlivě omluvil, ale nepolevil ve svém pátrání po ztraceném příteli. Nebylo to první ráno, co pan Velvet nebyl tam, kde by měl. Vždy byl ale někde poblíž, zhroucený na rohu uličky. Sem tam se zatoulal o pár bloků dál. Pan Velvet vyhledával vždycky potíže. I když vyvolával dojem, že se o sebe dokáže postarat, byl bezbranný jako malé dítě. Jeho drobné výlety spíš připomínaly únos zorganizovaný škodolibou skupinkou starších notorických alkoholiků. Povětšinou to byla ta samá banda. A i když pan Velvet vypadal, že jde dobrovolně, opak byl pravdou. Kdyby projevil jen sebemenší známku odporu, mohlo to s ním dopadnout ještě hůř.
"Kam jste se zase poděl, pane Velvete? Vždyť víte, že se nemůžete takhle toulat. Mám za vás zodpovědnost!" hulákal mladík. Rozpadající se tenisky se žralokem pleskaly o pouliční dlažbu. Cípy nohavic špinavých tepláků, o mnoho větších než byla jeho konfekční velikost, tahal po zemi. Ruce zoufale rozhazoval do všech směrů. Možná byl tohle ten den, před nímž ho všichni varovali. I on sám, jediný přítel a průvodce, ho před tou možností varoval. Přece nic není navěky. Jednoho dne se zkrátka sbalí a nevrátí. Tak to chodí. Přátelé přicházejí a odcházejí.
Ale pan Velvet by tohle určitě neudělal, utěšoval se mladík, pan Velvet je jakýkoliv, ale nikdy by mě tu nenechal. Přesto se dnešního rána vzbudil na své chladné, orosené matraci a nespatřil důvěrně známou siluetu ve své blízkosti. Obešel snad každou uličku s nonstopovým barem. Nahlédl dovnitř, zdali ho tam nezahlédne zhrouceného na židli, s hlavou položenou na stole. Tam totiž obvykle býval. Ať už po vůli či ne. Nechal se táhnout davem. Kam vítr, tam plášť. I když často říkal, že není dobré být součástí stáda. Takový už pan Velvet byl. Často si protiřečil.
Mohlo být kolem osmé hodiny, když ho konečně zaslechl. V městském parku. Jeho hlasité a zoufalé sténání se neslo po větru až k mladíkovým uším. A nikdo jiný si ho nevšímal. Takový už je svět, říkal pan Velvet. Několik starších dam sedělo na lavičkách a krmilo holuby. Vůbec jim nevadilo, že pár metrů od nich leží bezvládná postava bědující nad nespravedlností bytí. Měly své vlastní problémy, které potřebovaly vyřešit. Selektivní ignorace. Pokud chcete být v životě šťastni, hoďte deku přes to, co by vás mohlo trápit. Zameťte to pod koberec, trousil ironicky pan Velvet v jedné z mnoha svých filozofických chvilek. Jeho jediný přítel a žák ho poslouchal, i když většinou nerozuměl. Alespoň ne hned. Věci mu někdy docházely pomaleji. O to důležitější bylo, aby byli pospolu. Jeden bez druhého mohli existovat jen horkotěžko. Znali se už moc dlouho. Náhody jsou někdy legrační záležitost. Občas, jak se zdálo, až moc cílené na to, aby se daly nazývat náhodami.
"Myslím, že je mezi námi příliš mnoho symetrie na to, aby se naše setkání dalo považovat za souhru nahodilých dějů," říkal občas pan Velvet. Pro mladého muže to byla až příliš složitá věta a tak mu ji jeho lektor přeložil do jeho jazyka s cynickým pokáráním. Někomu inteligentnějšímu by to mohlo přijít jako výsměch, ale takový už on byl.
Zvuk otřepaných bot rozehnal holubí hejno, hodující na suchých drobcích, do všech stran. "Pane Velvete?" rozhlížel se kolem majitel tenisek. Vysloužil si tak několik pohoršených pohledů a zamumlání. "Jste tady?"
"Jasně, že jo, ty hlavo jedna," zaúpěl známý hlas odkudsi ze křovisek. "Ani nevíš, jak moc rád tě konečně zase slyším!"
Mladík vběhl do zanedbaného porostu místního parku. Mokrá tráva se mu motala do věčně rozvázaných tkaniček. Konečně ho spatřil. Pan Velvet ležel rozvalený u stromu, jednu paži přes oči, druhá mu ležela podél těla. Nohy měl křečovitě zkroucené.
"Lexi, už jsem ti někdy říkal, že svět je zlý, zlý a hrozný místo?" úpěl a mnul si tvář. Sejmul bezprstou, pahýlovitou dlaň ze své tváře a odhalil lesklý čenich, teď už spláclý, ne, jako kdysi. Slepené chomáče srsti, v lepších dobách oplývající pestrostí, byly zašpiněné bahnem a bylo těžké určit jejich původní barvu. Lesklá očka pomrkávala před slunečním svitem, jako by jím byla bodána. "Vezmi si ze mě příklad, kámo. Nikdy neskonči jako já. Takhle dopadneš, když na sebe vezmeš břímě celýho světa a dospěješ. Zůstaň děckem, jakým jsi vždycky byl a nenech se zkazit." Pokusil se vstát, ale bolestně zaúpěl. "Čímž se ti nesnažím naznačit, abys zahodil všechno, co jsem ti kdy řekl. Jen to ber trochu s rezervou a nedělej to, co já. Já vím, že to, co dělám, je špatný. Ale nemůžu si pomoct. Už jsem ti říkal, že tenhle svět je zlý, zlý a hrozný místo, žejo?"
"Skoro každý den, pane Velvete," přikývl mladík a pokusil se svému příteli pomoct.
"Sakra, kdy mi konečně začneš normálně tykat," povzdechl si pan Velvet a vsunul svou válcovitou tlapu do chlapcových dlaní. "Tohle nepůjde," usoudil nakonec, "mám tu totiž takovej malej problém," pokynul hlavou ke svým nohám. "Lexi, myslím, že potřebuju doktora. Víš, jak to myslím."
Věděl. Nebylo to poprvé. Naštěstí v tomto zlém, zlém a hrozném světě byla jedna duše, co dokázala panu Velvetovi pomoct. Zvládne ho nést. I když už byl starý, nebyl těžký. Vlastně byl jako pírko. Tedy větší množství pírek dohromady.
"Probohaživýho, nešahej na to. Máš ponětí, jak to bolí?" vykřikl pan Velvet, když se Alex dotkl vatovité výplně deroucí se zpod jeho potrhané pokožky.
"Co to s vámi zase provedli?" zavrtěl hlavou.
"Ale znáš to. Výměna názorů. Trochu jsme se neshodli na několika věcech. Byli jsme opilí. To se prostě stává," uklidňoval mladíka Velvet dechem vypovídajícím o tom, že v jeho útrobách někdo postavil lihovar. "Na to taky přijdeš, až se trochu socializuješ a pochopíš, jak systém tohohle světa funguje. To ale neznamená, že všichni na jeho funkci budou mít stejnej názor. Já jenom tvrdil, že by se měly odstranit hranice a bariéry, co si lidi staví mezi sebe. A pak to začalo. Jeden začal tvrdit, že teplí by neměli mít právo adoptovat děti a všechny ženský s burkou si to znásilnění vlastně zasloužej. Výměna názorů. Nic víc. Jen já jsem na tohle asi v některých směrech moc křehkej. Chápeš. Nemůžou mi udělat moncl nebo modřinu, ale natrhnout mi pracky, to není žádnej problém. Až vystřízlivěj, vrátěj se s tím, že to vlastně byla jen sranda a nemysleli to vážně. Ale vždyť sakra jo. Bavili jsme se. Jen ty rána bejvaj poněkud krutý. To se ti to všechno vrací. Ale to ty naštěstí nepochopíš při tý svojí věčný dětský nevinnosti. Lexi, kluku, v tomhle ti docela závidim. Jenom se, prosim tebe, nenech strhnout. Nebo dopadneš jako já."
"Proč toho nenecháte, když víte, jaký jste?" nechápavě zakroutil hlavou Alex se svým přítelem v náručí. Nemůže ho odvést na léčení hned. Je ještě příliš brzy na nějaké laskavosti.
"Šmarjá, kluku. Vždyť jsme o tomhle přece mluvili. Nemůžeš lidi jen tak měnit. Jsem, jakej jsem. Jsem v týhle fázi existence už moc dlouho na to, abych byl jinej. Můžu už jenom sloužit jako exemplární příklad toho, jak se nemáš chovat."
"Někdy mám pocit," povzdechl si Alex a na chvíli se zastavil, aby si povytáhl plandající tepláky, "že se vám tenhle způsob života líbí. Víte, vy přece nemůžete jen tak umřít. Kdybych já nemohl umřít, tak dělám se svým životem něco, abych si ukrátil čas a bavilo by mě to. Nemám z vás pocit, že vás žití baví, když vás co den někde najdu s rozpáranýma nohama a kocovinou."
Pan Velvet se suše zasmál a nakrčil čumák, až se mu celá tvář propadla dovnitř. Korálkovité oči zůstaly bez výrazu a reflektovaly chlapcovu ušpiněnou a ustaranou tvář. "Někdy mám fakt pocit, že máš filozofickej potenciál a nejsi tak úplný dřevo, jakým se zdáš bejt. Víš, já si zas myslím, že vzhledem k věčnosti mého bytí mám ještě čas na to hledat něco smysluplnýho na práci. Nebo že můj smysl už dávno pominul. To tvůj čas se krátí a měl bys ho nějak využít. Ale ne, vážně, řekni mi. Co bys chtěl v životě dělat?"
Zdálo se, že tázaný chvíli přemýšlí a namáhá mozkové závity, už tak pracující pomalým tempem. Myšlenka přebíjela myšlenku, mysl třídila očividné nesmyslnosti, což mohlo v tomto případě znamenat absolutně cokoliv.
"Chtěl bych udělat něco pro lidi. Aby se měli líp," pokrčil nakonec rameny.
"Tak jo," povzdechl pan Velvet ztěžka, "beru zpátky to, co jsem o tobě kdy řek, kluku. Jseš marnej. Lidem se nezavděčíš a sám o sebe se nepostaráš, pokud nebudeš trochu víc sobeckej. Je to sice hezký, ta tvoje myšlenka. Ale absolutně nereálná a při sebemenším pokusu o realizaci tě spíš ukamenujou. Lidi chtěj bejt spokojený, ale musej mít nějakou nižší třídu, se kterou by se porovnávali. Všeobecnej mír a rovnoprávnost je nefunkční zhovadilost. To už bych spíš přijal myšlenku, že chceš vést nejlepší cukrárnu na světě, co by zahrnovala diabetiky a celiaky. Jde o to mít cílovou skupinu, chápeš. Nemůžeš udělat nic moc obecnýho.
Je to trochu jako s politikou. Lidi řvou, že chtěj lepší režim, a i když demokraticky vyhraje nějaká většina, menšina bude vždycky remcat, že dřív to bylo lepší. A ta první skupina bude chtít pořád víc a víc. A tak pořád dokola. Takovej je svět, Lexi. Nikdy se nezavděčíš všem."
Alex tomu moc nerozuměl, ale věřil, že má pan Velvet pravdu. Zažil toho víc, viděl kus světa, na rozdíl od něho. Zbytek cesty probíhal mlčky. Byl to piktoreskní výjev. Otrhaný mladý člověk nese velké zvíře, pravděpodobně vyrobené z plyše, kdysi hýřící všemi možnými barvami, teď se utápící v alkoholovém oparu, nahrubo šitých záplatách a párajících se švech. Vše, co zůstalo, byly jiskerné oči, zářící jakýmsi optimismem a dětinskostí. Jenže když jste pana Velveta poznali blíže, zjistíte, že tyhle věci jsou už dávno pryč, pohřbené pod nánosem špíny a zašedlé vaty, jež ho vyplňuje. Možná kdysi takovým byl, ale rozhodně už ne v dobách, kdy ho Alex poznal.
"Já ti viděl věci. To je ten problém, když nemáš víčka, co bys mohl zavřít. Kdybych měl prsty a schopnost něco udržet, dávno bych už někomu ty oční záklopky uříznul a nainstaloval na sebe. Ale to by bylo divný a nechutný. A hlavně strašně neestetický."
Pan Velvet často vyprávěl, jak byl plný iluzí o světě, dokud se do něj nedostal. Vyprávěl o různých mučeních, která na něm praktikovaly malé děti. O svém prvním šití. O místech, kam ho brali. Pravdou bylo, že dokud nepotkal opuštěného mladého muže, jemuž byl nyní učitelem, většina dění šla mimo něj, protože měl jakés takés pohodlí. Ano, stereotypní. Ale pořád se to v porovnání s tím, co zažíval teď, dalo nazvat komfortem.

Faktem bylo, že pan Velvet nakonec nebyl spokojený, ať už se zrovna nacházel kdekoliv.
______________________________

Osobně mi to trochu připomíná dospělou verzi Calvina a Hobbese, co vám?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 QR QR | 11. prosince 2016 v 21:44 | Reagovat

Vida, zajímavý příběh!
Říkal jsem si, že se mi na panovi Velvetovi něco nezdá. Kdo je asi Alex?

A Calvin a Hobbs... jo. Jenom Alex se (zatím) nezdá jako takový raubíř :)

2 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 0:33 | Reagovat

Nádherný příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama