Minimální projevy života

26. září 2016 v 18:25 | Xerodoth Sigmius |  Sometimes
Někdy si říkám, jestli to tu nenechám až moc umírat. Jakože nechávám. Není čas a věci se nějak nedějí. I když...


Mám pocit, že se nějak divně socializuju. Bejval jsem (a z větší části ještě jsem) takovej ten introvertní posedávač. Společnost pro mě byla vždycky sociáně vyčerávající záležitostí a musel jsem mít pár dní, než jsem se dokopal k dalšímu srazu, kde se pohybovalo více než nula bytostí na bázi uhlíku. Ale přes léto jsem se nějak divně rozjel. Nebyl tejden, kdy jsem nesplašil nějakou bytost z twitterový, blogový, nebo askový komunity. A hej, docela mi to vyhovovalo. Takže teď pro změnu blbě snáším ten svůj stereotyp, kterej jsem ved před tímhle.
Dva týdny zpátky jsem se vrhnul do organizace jedenáctičlennýho srazu. A hej, vyšlo to, povedlo se mi nacpat bandu introvertů do Jericha a donutit je k interakci a takový tý tichý zábavě. Sice nám to trochu kolidovalo, protože tam na sebe narazili lidi, co na sebe narazit neměli, ale tohle se už prostě děje.
O tejden pozdějc jsme měli jít na slam poetry do crossu. Skončilo to tak, že jsme sprovodili ze světa dvě pizzy, nalili jsme do sebe každej pět Kingswoodů, Jacka Danielse a někde v Maninách rušili noční klid. Někdo se mi pokoušel prodat drogy, nebo nabídnout koitus, těžko říct, nerozuměl jsem tomu divnýmu člověku ani slovo. A pak jsem objímal divný lidi z internetu, navzdory ke svému odporu k fyzickýmu kontaktu. Sigmo, co se sakra děje?

Ale aby se neřeklo, že jsem se úplně odklonil od svého prvotního bytí, stále tvořím. Duše, můj bizar, má aktuálně sto sedmdesát normostran a je v podstatě hotový, jen musím rozlít něco omáčníku, abych celou tu věc měl na uspokojivých dvou stech normostranách, což doufám stihnu do konce roku. Jenom už mi to universum poněkud leze na mozek.
Víte, mám ten overthinkovací problém. Jakmile jsem někomu nebo něčemu vystaven příliš dlouhou dobu, mám z toho v mozku mrdník. Pořád vymýšlím alternativní situace nepatrných událostí. A i když se můj vnitřní vesmír pomalu ale jistě zrekonstruoval do nové podoby, základ Sigmy tam bude.

Nakonec přidám dvě kultůrní vložky. Básničku, co jsem napsal včera v noci, protože poslední dobou trávím volné večery s dýmou, ciderem a několika deckama vína, abych si dopomohl k asociování. A fakt to pomáhá. A odpočinu si u toho.

Další vložkou bude ukázka z Duše. Ještě nevím jaká.

Tonoucí se chytá stébel,
v srdci díru,
v hlavě bábel,
ztrácí,
ztrácí,
ztrácí víru.

Vzdálené jsou pevniny,
v hlubinách tančí Ďasi,
v mase vodní pustiny
nedočká,
nedočká,
nedočká se spásy.

Vydrž ještě chvíli.
Jednu.
Než mořský víly
stáhnou tě,
stáhnou tě,
stáhnou tě ke dnu.
_____________________________________________

(omlouvám se za chyby a přepisy, korektura bude)

Kouzelník se posadil na obrubník a skryl obličej ve dlaních. Málem úplně zapomněl, proč se tu vlastně potlouká. Nehty zatínal do spánků, masíroval lebku a snažil se vyhnat přicházející migrénu.
"Těžkej den, brácho?" zeptal se ho neznámý hlas se silným přízvukem. Kouzelník ho ignoroval. Dotyčný pokračoval: "Chvíli mi o tom povidej. Hej, nevadí ti, když si tu dřepnu k tobě, jsem děsně ucamranej a nevim, kde mi hlava stojí."
"Jasně, ber místo, ten chodník mi nepatří," mávl prackou kouzelník a šátral po kapsách pro cigarety.
"Co se ti to stalo s prackama? Hej, nic mi do toho není, nemusíš mi to říkat. Asi sis taky prožil svý. Víš ty, co mě vždycky dokáže dostat? Ty lidi, co přijdou, když je ti nejhůř, oni jsou vysmátý, nic je nehoní a začnou s věcma jako 'Kámo, bude líp!'. To se vždycky takovýmu frajerovi podivám do očí, zasměju se a řeknu: 'Ne. Líp už bylo.', což absolutně zbourá ty jejich optimistický kydy a jdou si po svých."
Kouzelník ho neposlouchal. Slova procházela jeho ušima dovnitř a ven, mozek je přežvýkal a vyplivl. Mezi rty ochable svíral zmuchlanou cigaretu a chystal se ji zapálit, když mu pod bradou vyšlehl plamen. Jen tak tak stihl zareagovat a potáhnout. Za chvíli se ze strany jeho nevítaného společníka začal linout zvláštní kořeněný dým.
"Tak mě napadá, že všechny ty knížky, co se píšou, končej dobře proto, že jsme uvězněný ve vesmíru, kterej je jich zbavenej. Těch hepíků. A ty depresivní bichle čtou akorát intelektuálové bez iluzí, co hledaj smysl života a boha na dně flašky. Ale ten tam není, ne ne. Já ti jednoho boha znal. Trpěl na amnézii, páč jak spadnul, praštil se do hlavy a zapomněl, že je bůh. Byl pak tak trochu retardovanej, takže dělal pomocníka na stavbě. A lidi si začali všímat. Že se kolem něj dějou věci, lidi, co má rád, vyhrávaj v loteriích, daří se jim a tak. Dokud nezjistili, že pokud jseš k němu občas svině, on si to přes tu svou retardaci blbě vyloží a tím svým všemohoucím podvědomím to trochen přepískne, víš jak."
"Viděl jsem vesmír," odpověděl kouzelník, když vyfoukl oblak dýmu, "žádnej bůh tam není." Konečně se otočil, aby se podíval, s kým to vlastně mluví. Byl jím vousatý mužík s holou hlavou v ošlapaných teniskách. Na sobě měl šortky, barevnou košili a batoh. A bylo tu něco, co kouzelníkovi přišlo velmi kuriózní, i když dlouhou chvíli nemohl přijít na to, co to bylo.
"Možná ne v tomhle, brácho," zasmál se neznámý a poplácal ho po zádech. "Já ti jednou byl v takový sféře, ve který náš svět vypadá jako hrací pole s figurínama a tak. Jsou tam entity, co s náma hýbou a tímhle udávaj to, co se má stát. A občas se trochu nuděj, tak si přidaj nějakej prvek. Je to tam protizákonný, ale děje se to. A takhle jsem jednou zabránil zničení takovýho malýho města nějakým velkým červem.
Hele, nezapomeň myšlenku, musím s pískem. Hned tu budu." A jak tak vstával, kouzelník si všiml, že vzduch kolem něj se zvláštně vlní. Chvíli dotyčného pozoroval. A jak mužík mířil za roh, vypadalo to, že co nevidět vrazí do zdi ubytovny, před níž kouzelník posedával. Místo toho jí ale úplně bez povšimnutí prošel, jako by pro jeho tělo vůbec neexistovala. Nevypadalo to, že by to bylo úmyslem. Možná ji ani neviděl, byl poměrně zmatený, pomyslel si kouzelník, když ohmatával zeď, jíž neznámý prošel. Byla pevná a naprosto reálná.
"Neměl obočí," došlo mu náhle. Svět byl najednou jasnější.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 26. září 2016 v 18:48 | Reagovat

Sigma žije! :-D Ráda tě zase vidím. Vypadá to, že se socializuješ mnohem víc, než já :( S tím kouzelníkem je to moc pěkný, i když to vůbec nechápu, ale to je asi účel...

2 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 27. září 2016 v 18:53 | Reagovat

To bych teda do tebe netypovala, to socializování a fyzický kontakt myslím :D

3 Ainowa Ainowa | Web | 28. září 2016 v 19:49 | Reagovat

Neboj, touha po socializaci brzo přejde. Myslím.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 1. října 2016 v 13:58 | Reagovat

Jestli ono to nebude tím, že Jericho je dosti napíču podnik. Bernard se tam dá pít jen když je Den Bernarda. A to se ani nedá, protože je tam nacvakáno, jak ve vagonu do Auschwitzu.

Hej ten Cross byla prej dobrá akce, řikali známí. Zanedlouho bude další čtení, nemýlím-li se. Já nějak nezvládla tam dojet, ale už si nepamatuji proč. Možná jsem byla na lepší akci.

5 stuprum stuprum | Web | 2. října 2016 v 21:44 | Reagovat

Chceš-li vědět, kde je bůh, zeptej se opilce. :D

6 Ilma Ilma | Web | 9. listopadu 2016 v 20:25 | Reagovat

Integrace do společnosti je skvělá věc které je alkohol skvělým pomocníkem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama