Pět mozkošukoidních filmů, jak je zvykem

4. března 2016 v 20:37 | Xerodoth Sigmius |  Recenzování
Neumřel jsem. Fakt ne. Jen se mi nedostává času a nálad. Sice bych mohl napsat svůj canc plný nasranosti o tom, proč se lidé nejsou schopni poučit z historie. Nebo článek o tom, že vražda ve své podstatě není nic špatného. Ale nějak se mi nechce vířit vody. Šokujícné. Takže tu nadatluju tohle. Mimochodem, docházej mi dobrý mindfucky a ocenil bych, kdyby mi někdo něco dohodil.



5. Mulholland drive (2001)

Začneme tím nejlepším. Od Lynche. Ze všech filmů, co mé oko shlédlo od tohoto krále mindfucku, Mulholland drive obsazuje zlatou příčku. Tehle snímek měl, na rozdíl od jiných, docela snadno vydedukovatelnou pointu, i když jak tomu u Lynche je, zůstávají tu místa, která jsou na divákovi, aby si je vysvětlil po svém.

Příběh pojednává o dvou dívkách. O Ritě, která při autonehodě ztratila paměť a Betty, která přijela do Hollywoodu, aby si splnila svůj herecký sen. První část filmu pojednává více či méně o pátrání po Ritině identitě, tato dějová linie je ale přerušována několika dalšími, které nám vytvářejí ucelený obraz důležitý k tomu, abychom pochopili část druhou. Protože nikdo ve skutečnosti není tím, kým je.

Jako u děl od Moffata platí, že nesmíte věřit tomu, co vidíte. Bude vám vštípena idea, kterou vám autor vezme ve chvíli, kdy si budete myslet, že máte děj pevně v rukou. Od jmen postav, chronologie, až po jejich existenci.

Mulholland drive je geniální, i když způsob prolínání rovin je poněkud okoukaný. Ale navazování chronologicky zpřeházených událostí, za to tleskám. Sám Lynch dokonce uveřejnil pět vodítek, jak film pochopit, ale ta jsou tak nepatrná, že je na první zhlédnutí přehlédnete.

4. Třinácté patro (1999)

Věc, která mě mrzí na Třináctém patře je ta, že bylo zastíněno Matrixem, který se zabývá podobnou tematikou. Jen je přecpaný haldou efektů a akčních scén. Kamenujte mě, ale nikdy jsem moc Matrixu nefandil.

Třinácté patro je oproti němu dokonale lidské. Je to o nevědomosti kreativního procesu. Nevědomém tvoření soběstačných vesmírů formou vytváření virtuální reality. A nesení následků. Jde tu hlavně o myšlenku, která ve vás vyvolá pocit zodpovědnosti, jakmile se uchýlíte k aktivní imaginaci. A paranoiu, jestli vy sami nejste na další vrstvě.

Nechci ohledně toho moc spoilerovat. Pro moderního diváka zmlsaného moderními efekty, tu bude plno nesmyslů a nepříjemné zastaralé grafiky. Ale překousněte to, ten film a jeho předloha už mají svůj věk. A určitě si zaslouží, aby ho vidělo víc lidí. Sám jsem byl dost v šoku, že jsem tenhle mástrpís neviděl už dřív. Myslím, že Třinácté patro je důkazem toho, že mi někdo krade myšlenky a cestuje s nimi v čase, aby na nich vydělal.

3. Král rybář (1991)

Gilliama jsem tu neměl dlouho. Vlastně od doby, co jsem se nasral u jeho Krajiny přílivu. Ach, bohové, jen když si na ten film vzpomenu, zahrnuji svůj obličej kadencí facepalmů, až mám z hlavy cedník.

Díky králi rybáři jsem mu ale všechno odpustil. Byť to není vysloveně mindfucková záležitost, své místo si tady zaslouží. Sice nemám moc rád Gilliamovu americkou tvorbu. Tohle byl navíc první snímek bez Monty Pythonů. Ale bylo to výborný. Silně emotivní. Poklad.

Jeff Bridges (bez fousů!) tu hraje rozhlasového moderátora Jacka Lucase, který nepřímo zavinil masakr lidí v lepší společnosti. Samozřejmě ho to zdeptá do kuličky a na několik let hodí za pult videopůjčovny, do víru alkoholismu a sebevražedných myšlenek. Při pokusu o sebevraždu, kdy se ho navíc pokusí upálit banda násilníků, ho zachraňuje bezdomovec Parry. Kdysi profesor, který přišel o manželku právě při masakru, za který se Bridgesova postava viní. A taky mu trochu hráblo, slýchá hlasy, je pronásledován rudým rytířem a považuje se za rytíře Božího, jehož úkolem je splašit Svatý Grál. A v Lucasovi vidí někoho, kdo mu může v tomto cíli pomoct. Ten se sice zdráhá, je mu vděčný za záchranu života, považuje bezdomovce za blázna. Ale jelikož je mu vázán záchranou života, po jistém incidentu, který Parryho přivede do komatu, na bláznivý plán přistupuje.

Pro mne to bylo příjemné odlehčení. Čekal jsem, že to bude jeden z filmů, nad kterým mávnu prackou a vůbec ho sem nedám. Ale zanechalo to hlubokej dojem, fakt.

2. Svatá krev (1989)

Vzpomínáte na mou recenzi na Svatou horu? Po shlédnutí onoho shitfestu jsem se zapřísáhl, že na tvorbu pana Jodorowského už mé oko nepadne. Ale selhal jsem, protože jsem trochu masochista a neměl jsem co nacpat do recenze. Bohové, angličtina se španělským přízvukem. Achjo.
Ale oceňuju, že režisér sehnal do snímku tolik dowňáčků, které donutil dělat blbosti.

Hlavní postavou je zde bývalý dětský kouzelník z cirkusové rodiny, který skončil v psychiatrickém ústavu. Těžko říct, jestli po událostech na konci filmu, nebo po tom, co jeho matka chrstla svému manželovi do rozkroku s kyselinou, když obcoval s potetovanou artistkou, on jí pak usekl obě ruce a sám se podřízl na veřejnosti.

Nicméně klučina se vrátí k řemeslu a začne vystupovat na divadelních prknech se svou bezrukou matkou, která má tu moc ovládat jeho vlastní ruce a zabíjet ženské, se kterýma se on chce dát dohromady. Jo, a chlapec se taky neúspěšně snaží vyvinout sérum neviditelnosti.

Musím uznat, že to bylo o dost lepší než Svatá hora, to jo. Dokonce i závěrečný plot twist, i když jsem si říkal, že tohle přece nemůže vyjít, mě přesvědčil, abych snížil Svaté hoře hodnocení na ČSFD a tomuhle dal o něco vyšší.

1. Begotten (1990)


Při svých cestách za mindfuckem někdy musím jít trochu do bahna. Někdo to považuje za vysoce metaforické umělecké dílo. Já v tom vidím trochu bahno. Experimentální snímek, který se považuje za kinematografický Rorschachův test. Hehm. Ne. Bez hledání informací na internetu bych nepochopil, že týpek, co se na začátku vykuchá břitvou, je vlastně manifestace jakéhosi Boha, a že ta ženská, co se uplácá z jeho vnitřností a nadále oplodní jeho spermatem, je Matka Země, která je zničena lidmi a musí obětovat svého syna, aby se svět stal úrodným. Pro mě to byla jen divná snůška obrazů, kdy halda rolníků bez obličeje krmí spoutaného týpka vnitřnostmi. Z toho chlapec vydává úplně stejný zvuky, jako pan Čupřinka v 964 Pinocchio.

Žádný výsledný dojem, nulová šance, že se na to podívám znovu, ať už je v tom skryta sebehlubší symbolika. Jednorozený nebyl nic pro Sigmu, ať se to může zdát sebepodobnější jeho obvyklému stylu.


Předchozí recenze divnofilmů
 



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 5. března 2016 v 15:53 | Reagovat

Tolik dobrých filmů, tolik málo času. Budu ho zakupovat. Jako ten čas... Šmelináři s časem? Haló, kde jste?

2 Lyra Lyra | E-mail | Web | 10. března 2016 v 22:02 | Reagovat

Zaujalo mě Třinácté patro, sci-fi snímky, které nabízejí víc než jen přímočarý děj a instantní myšlenky, jsou stále hluboce nedostatkové zboží.

3 MaikelH MaikelH | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:26 | Reagovat

I found this page on 19th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama