Asociálův průvodce zaměstnáním náročným na sociální interakci

16. ledna 2016 v 21:47 | Xerodoth Sigmius |  Sometimes
Někdy se musíte prostě zbáznit, abyste se nezbláznili.



Bytosti na bázi uhlíku, existence jim podobné. Poslední dobou získávám dojem, že se mi to tu mění v pofidérní deníčkoidní fňukárnu, která si zachovala jen ubohý fragment původního sarkastického Paralellu. Vězte, že zvažuji nápravu, ale v momentálních obdobích tvůrčí krize, kdy mi kofein začal způsobovat deprese a máchat mne v bahně reality místo původních vzletných výstřelů do inspiračních výšin (o tom jindy) a kdy se opět obávám, že mi v ledvině vzniká hlava prezidenta Lincolna z Mount Rushmore (o tom už snad nikdy), je poměrně složité navrátit se k původním pseudohumorným článkům určeným divnolidské společnosti. A protože jediná věc, co vyplňuje můj život krom katatonického vejrání do zdi, mantry "cotokurvadělámsesvýmživotem" a pití kafe, je práce, rozhodl jsem se, že vás osvítím svou zkušeností trvající kolem roku a půl. Nechte si čvachtat.

Jakožto lůza bez jakýchkoliv talentových bodů, s pytlem plným lenosti, který zapříčinil, že jsem se nedostal na vejšku a spoustou výmluv, proč nakonec nebudu dělat obor, který jsem čtyři roky studoval a odmaturoval z něj, jsem byl vržen do děsivého víru nevyhnutelnosti, který čeká každého mne podobného patvora. Mizerně placeného zamstnání. Přičtěme k tomu neschopnosti autora článku, ve kterých jsou inkludovány věci jako: neschopnost oslovit člověka občanským jménem, neschopnost navázat rozhovor, plynně mluvit, verbálně se vyjadřovat (navíc srozumitelně!), navazovat kontakty a vůbec... ale fujto... komunikovat s jinými živými (!) lidmi.
Čirá mizérie.

Počítám, že nejsem jediný. Mé cesty po síti mi přinesly poznatek, že takových lidí je spousta. A víte co? I když jste naprostý antisociál, dá se to přežít. A mluvit s lidma. Jen... hmm. Přemýšlím, že při dalších řádcích možná budu vypadat jako psychopat/sociopat, co před kolegy zakrývá svou skutečnou povahu, jen aby přežil další den v zaměstnání, a ve skutečnosti mám sklep plný mrtvých prostitutek. Ale ne. Je to pouze lednička, skříň a pár šuplíků v prádelníku. Nicméně. Začneme od píky.

Zpočátku jsem nedokázal oslovit člověka. Jen tak. V tomhle jsem byl tak trochu deska nepopsaná. Pak jsem nějakým omylem spadl do callcentra (článek o této šmejdovině se válí kdesi v archivu). Jakožto osoba mužského pohlaví s vadou řeči a hlasem, díky kterému mi volaní občas řekli "slečno", v kolektivu starších dam, se mi dostalo jisté pozornosti a ochoty ze strany zaměstnanců.
První věcí, kterou si musíte uvědomit, hlavně vy, jejichž sebevědomí se pohybuje milion bodů pod absolutní nulou je to, že žádnej učenej z nebe nespad. Budete dělat chyby. Všichni je dělali. Jen vy jste z nich vydeptaný mnohem víc, protože neznáte následky. Klid. Dejchat. Klíčem k tomuhle je... ne vysloveně prolomit bariéry v práci, ale schytat dobrýho mentora, kterej má jméno a je blízko u vedení. Mentora. Ne mentála, rozuměno? Ptejte se. Furt. Pro jistotu desetkrát na to samý, abyste to měli vypálený v mozkovně a svítilo to, když zavřete oči. Protože pokud nejsou zaměstnavatelé kreténi, vždycky vás daj k ruce někomu, kdo umí.

Super. Máte někoho na pracovišti, na koho se můžete obrátit a zahlcovat ho otázkama, dokud ho neodvlečou v kazajce. Telefonujte mu domů. Pište jeho partnerovi. Buďte jím. Popřípadě si to převraťte do ženského rodu. Nekřičte na mě.
To, co mi pomohlo vůbec mluvit na lidi byl fakt, že jsem prostě musel. Seděl jsem se sluchátkama na hlavě, čísla se vytáčela automaticky, po pípnutí jsem musel odříkat callscript a následně se nechat seřvat důchodcem, že jsem zaprodanecký kretén. Zvykejte si, ať děláte sebepočestnější práci, vždycky schytáte někoho takového. Hořké zkušenosti z vás, jakožto kusu uhlí, vytlačí cynický diamant. Jo. A taky pomůže kafe. Kafe hodně pomůže, abyste přežili a nezhroutili se. Hodně kafe. Nebo něčeho, co vás odvede trochu jinam.

Někdy je totiž problém v tom, že prostě jste, kým jste. Tak jím trochu nebuďte. Ve svém dalším zaměstnání jsem už narazil na živé lidi, kteří za vámi pořád chodí. A něco chtějí. Což je absolutně něco jiného, než když jsou na telefonu. Z předchozí zkušenosti jsem se naučil obstojně lhát. Pokud víte, že nemůžete uspokojit druhou stranu, použijte diplomatickou lež, popřípadě řekněte dotyčnému, ať se vrátí později. Budete mít ča si v hlavě připravit rozhovor. Připravené rozhovory jsou dobré. Až na to, že je nikdo neposlouchá a každý si mele svou.
Lidí se nejrychleji zbavíte, když dostanou, co chtějí. A jakmile se dostanete do procesu, pojedete na takový flegmatický automat s občasnými záchvaty vzteku v zákulisí.

Mí zaměstnavatelé mne třeba mají za naprostého flegmatika, zatímco oni se vztekají, já jen dělám svojí práci a jsem zavřený ve svojí hlavě. To pomáhá. I když skutečnost je jiná. Takže je dobré oddělit pracovní já od reálného. Jak říkám, na lidi jsem prakticky ochotný, milý... a poslední dobou se začínám děsit, že se na lidi v rámci pracovní role i usmívám. Doufám, že se to dá léčit jinak než přikládáním pijavic a klystýrem.


Navíc, vždycky se můžete uklidnit myšlenkou, že pracovní doba skončí a vy se zavřete doma, zatáhnete rolety, uděláte si čaj a zapadnete ke knížce, internetu, na kterém nikdo neví, že jste ve skutečnosti ryba... a tak dál. Tímhle procesem se mi povedlo ztratit velkou část introverce, i když závisí hodně na míře kofeinu a tom, jak jsem se vyspal. A já se nikdy nevyspím dobře, že.

Rada. Nikdy nebuďte moc dobří v tom, co děláte, pokud nestojíte o pozornost a zodpovědnost. A víc sociální interakce. Rychle se tak stanete spolehlivou děfkou pro fšechno a ať budete sebeprotivnější, pořád budete mít dobrou pověst, protože potřebujete výplatu na zaplacení nájmu, internetu, zdrojů a knížek, žejo. A kafe, Sigmo, nezapomeň na kafe. Jo, kafe taky. Em. Jo. Takhle.

Nakonec ale je nejlepší dělat to, co umíte a co vás baví. A navíc za prachy. O čemž nějak nemám iluze.

Sakra. V mé hlavě tenhle článek vypadal rozsáhlejší, srozumitelnější a užitečnější.
Ale těm, co dočetli až sem a vzpomenou si na věc, na kterou jsem zapomněl v tomhle článku (a vzpomenu si na ni samozřejmě až po jeho zveřejnění),
mor, kobylky, krev novorozeňat, fusekle a tak dál.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Guizmo Guizmo | Web | 17. ledna 2016 v 0:32 | Reagovat

Kde ty by si byl, kdybys mě neznal =D 8-)

2 stuprum stuprum | Web | 17. ledna 2016 v 2:23 | Reagovat

Jednou z kafe onemocníš. :)

3 Ainowa Ainowa | Web | 17. ledna 2016 v 11:17 | Reagovat

Nikdy si nenechávej mrtvý prostitutky v šuplíku, kus těla v bytě totiž občas někoho vyděsí. Sklep je na tohle vážně praktičtější.

4 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 18:51 | Reagovat

[1]: Doufám, že jseš aspoň hrdá! :D

[2]: Bylo by to podruhé. Tajně doufám, že kafe onemocní ze mě.

[3]: Budu to brát jako radu zkušenějšího. Teď jen musím najít sousedy s prázdným sklepem.

5 Guizmo Guizmo | Web | 18. ledna 2016 v 22:49 | Reagovat

[4]: Jistěěěě :D

6 Silwiniel Silwiniel | Web | 19. ledna 2016 v 12:20 | Reagovat

Jo, pamatuju si, jak jsem se dřív styděla mluvit do telefonu :D Jsem zvědavá, jak to se mnou bude dál, když jsem hrdinně dalal výpověď a v práci budu už jen čtrnáct dní. A navíc chci doučovat, tudíž být v kontaktu s lidma, setkávat se s cizíma lidma, dokonce si je zvát domů!! Je to pro tebe dost děsivý? :P

7 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 19. ledna 2016 v 12:28 | Reagovat

[6]: Hotová noční můra, obzvlášť to zvaní lidí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama