Za úsvitu Starého času

10. října 2015 v 22:25 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Po dlouhé době nešuplíkuju. Dopsal jsem to a hodím to sem. Tak, jak mi to lezlo z hlavy, v obrazech, neumělecky zpracované a součást sbírky Manifestu podivnosti, jak říkám posledním povdíkám, které jsem za rok až dva nadatloval. Očekávám nějaké kamení.


Na sklonku posledních lidských životů došlo k událostem, které je těžké popsat slovy. I přesto se o to pokusíme. Jako nezávislí pozorovatelé, kteří otevřeli okno a nahlédli do jejich světa a spatřili ho celý tak, jak už jeho někdejší obyvatelé nemohli. To málo lidských bytostí, kterým se to povedlo, nebylo s to chápat, čeho jsou vlastně svědky. Někteří se vzdali posledních zbytků svého rozumu, aby se domohly špetky pochopení. Jiní, ten poslední zbytek, který zbyl z člověčí rasy dlouho obývající svět, stále zničenější a pustší jejich vlastními vinami, byli zahubeni. Ne však úmyslem. Zkrátka se to stalo ve sledu událostí, který máme v úmyslu Vám vylíčit.
Pomocí slov Vám v hlavě vytvořit obraz toho, jak v jiném kdy a kde, se lidé nám podobní dostali nejblíže stvořením, která mají k mýtickým bohům. I když ne tak krásným a ušlechtilým, jak vypráví jejich mýty. A rozhodně by ti, kteří spatřili jen část jejich tváře, nemohli říci, že byli stvořeni dle jejich obrazu. Protože co přísluší Bohům, nepřísluší lidem. Lidé si myslí, že vše kolem je jakýmsi odrazem jejich vnímání, ale přitom oni sami jsou fragmenty Vesmíru. Stejně tak jako Vesmír je součástí něčeho kolosálnějšího a dozajista by sám zešílel při vědomí vlastní nepatrnosti v nezměrných kolesech stroje Existence. Proto je nevděčné pokoušet se chápat věci nás přerůstající naším způsobem a přisuzovat jim lidské vlastnosti. Natož je jakkoliv pojmenovávat.

***

Ti, kdo přestali putovat zdevastovaným světem, se usadili a žili ze zdrojů, které zbyly. Adaptovali se a prožili návrat o celé éry. Možná, kdyby žili o něco déle, vznikl by nový evoluční článek a Zem by pocítila na svém povrchu, kroky nevídaných bytostí, podivných, groteskních. Tomu se nejpravděpodobněji blížili teď. Pomalu k tomu směřovali, nevědomky, jako děcko nevědomé vlastní budoucnosti a nejisté vlastním bytím, ovládané pouze pudy, které byly vtištěny na tabulu rasu. Kdysi hrdá a domýšlivá forma života si začala uvědomovat svou nicotnost. Ale právě v den, kdy se setkala s Bytostmi, jim došel v plném rozsahu fakt, že nejsou ničím víc, než jen parazity. Virem, který nevědomky napadl jiný organismus a žil vlastním životem spásajícím životní energii něčeho mnohem většího. Gargantuovsky nepředvídatelného. Kdo to mohl tušit. My ne. My se jen díváme našima očima umístěnýma někde uvnitř hlavy a předříkáváme, co jsme spatřili. Nebo možná právě vidíme. Minulost, přítomnost a budoucnost jedno jsou. Vše se děje v okamžiku. Vše je Teď.
Zem dlouhou dobu vydávala úpění a skřípání, projevovala veškeré známky pomalého rozpadu v jakémsi rozhodnutí a demonstraci nesouhlasu s tím, co se s ní stalo. Co jí bylo učiněno. A proto se rozhodla vzbudit a zazpívat poslední píseň po celých milionech let hibernace. Litosférické desky pěly chorály, které mohou Vesmírům znít jako spektakulární opera. Ne tak lidem. Ti se krčili ve strachu ve svých hroutících se chýších s vědomím, že přišel zimní soumrak jejich nadvlády a kontroly nad vším, co znali.

První z nich přišel se hřmotem, který byl slyšet až na orbitě. A stejně tak z ní byl zpozorovatelný. Shrbený, slepý o velikosti státu střední rozlohy. Nespočet kořenovitých nohou zapuštěných do zemské kůry se s bolestným rykem doprovázeným sesuvem zeminy a pádem celých lesů z výšky několika kilometrů pomalým pohybem dopadl na povrch.
Pak krok za krokem započal pouť a mručením o silných vibracích volal své druhy pohřebené po celé éry podobným způsobem. Odpovědí mu byla salva o něco menších hromů, jak jeden po druhém vstávali ze svých loží. Někteří, jako by byli již dávno vzhůru a očekávali, vymrštili se na silné zadní končetiny tvořené ze všeho, co zemský povrch poskytoval. Spousta, ano, dalo by se říci, že měla lidské rysy.
Z některých větších napůl vstali další, mladší a slabí, prorostlí do sebe jako bizarní siamská dvojčata s kolektivní myslí. Nasávající pachy mrtvého kusu kovu a kamene, po kterém pochodovali jejich větší bratři.
Zanechávali po sobě krátery, jejich povrchy byly zdobeny padlými městy a zbytky lidských staveb, které se nestihly rozpadnout. Seděly na nich jako majestátní koruny na hlavách podivných starých králů, kterými bezpochyby jsou. Králi nad lidmi. Živly samy zhmotněny do podob asymetrických obrů nepopsatelných gargantuovských rozměrů, i když navzdory našim popisům měli blíže k hmyzu než k čemukoli jinému. Neměli orgány, byli svými mozky, řídili se, jak už bylo zmíněno v úvodu, lidmi nepopsatelnými machinacemi, které vycházely z jejich niter. Ne mozku, který neměli, protože oni sami byli vlastním mozkem.
Jako karnevalový průvod, pomalu procházejí po pukajícím zemském povrchu a nevědomky hubí zbytky lidské rasy, která si ani nestihla uvědomit, co se děje. Nebyl v tom žádný akt násilí. Bylo to chování tvorů v přirozeném prostředí, stejně tak, jako lidé nevědomky zabíjejí jiné formy života. I když by to některé skupiny mohly považovat na hněv seslaný na jejich hlavy za spáchané hříchy. Ale co bylo Bytostem do nějakých hříchů. Jejich existence byla taková, že prostě žily. Existovaly. Nic víc není potřeba vědět.
Ano, některým přeživším se dostalo té cti shlédnout na celou situaci z povrchu starých Bohů (protože pokud je božská moc definována jako tvorba světa, tak potom jimi opravdu byli). Přirozeně byli petrifikovaní. Shlíželi na to, jak jejich planeta ožívá a matně si uvědomovali fakt, co měli celou dobu pod nohama. Stáli na okraji a pomalu se propadávali do hlubin vlastní beznaděje, někteří ukončili celé své dilema skokem z hřbetů Bytostí. Bez povšimnutí.

Sunuli se týdny. Měsíce. Co krok, to zadunění a mračna prachu stoupající od pahýlovitých nohou. Průvod desítek tvorů, které se povedlo probudit. Bez cíle, někteří obešli Zem křížem krážem dokola, aniž by se potřebovali pozastavit a odpočinout. Můžeme se jen dohadovat o tom, jestli mezi nimi kdesi v éteru probíhala forma rozhovoru. Nevíme. Nepotřebujeme znát. Už jen jejich bytí je pro nás nenadále nádhernou událostí složitou na popis. A ještě těžší na představu.
Chápeme, že si mnozí z vás ani nedokážou vybavit ty archaické a zvrásněné kolosy tvořené drolícím se kamenem, hlínou, dřevem a kovem velikosti nejvyšších hor, měst a zemí. Někteří z nich nesou na zádech polovyschlá jezera, pomalu stékající po bocích, sesouvající půdu z gigantických těl pochodujících pustinou, kdysi oplývající životem a zelení. Nespočty nohou nesoucích váhu, kterou nemůžeme měřit v nám známých jednotkách.
A už vůbec nemáme ponětí o tom, co se dělo v hlavách posledních bytostí na bázi uhlíku, které vše sledovaly ze zad Bytostí. Ty, které měly štěstí a neskončily rozdupány. Jejich poslední dny plné beznaděje a pocitu, že blouzní, strávili jen pozorováním a spotřebováváním zbytků zásob, které si stihly nastřádat předtím, než začalo pochodování. Moderní člověk by si mohl vybavit science fiction. Vyobrazení invaze mimozemských vetřelců. Obrovských strojů, které ničivými zbraněmi pustoší vše živé. Ve skutečnosti to bylo tak, že lidé byli tou invazí. Ani teď jim to nedocházelo. Mlčeli a dožívali, zažívali pocit nějaké hrozné křivdy, kterou jim nebesa i přese všechna předchozí utrpení nadělila. Uzavřeli se sami do sebe i před zbytkem vlastního druhu. Kdyby si tak vzali příklad z Bytostí. Nebo se na vše podívali jinýma očima. Těma, kterýma je pozorujeme my.
Možná by pak viděli, že se Bohové Starých časů pomalu seřazují jeden vedle druhého a tvoří ohromný kruh. Někteří nohama ponořeni do zbytku moře, pomalu se měnícího v páchnoucí močál plný trouchnivějících kytovců, kteří narazili na mělčinu.
Jako by konečně došlo k dosažení neznámého cíle, možné potřeby odpočinku. Či se schylovalo k nějakému rituálu. Bytosti ustaly v pochodu a teď jen stály, nehybně jako figury zasazené do panoramatu precizním a abstraktním modelářem.

Země pod mohutnýma nohama začala opět dunět. Bytosti mlčky, stejně jako poslední lidé, kteří na konci toho všeho ztratí poslední víru v život, sledovaly, jak se dvě tektonické desky odsouvají od sebe a odkrývají ohromný oku podobný orgán. Z jeho okrajů vytryskl gejzír vody připomínající v tomto kontextu proud slz. Možná bolesti, protože oční víčka v podobě litosférických desek byla zavřená příliš dlouho, možná kvůli světlu. A možná také kvůli štěstí, že vidí všechny své děti, které na světě zbyly, obklopené kolem sebe. Voda opět na nějaký čas utvořila masu stojaté vody, která zatopila některé z menších Bytostí.
Dlouhou dobu, mohly to být celé roky. Staletí, protože čas Bytostem plyne úplně jinak, se nic nedělo. Ale postupně bylo možné pozorovat, jak plamen života v oku Země pomalu vyhasíná, až zmizel úplně. Zůstalo otevřené a zůstane tak do skonání veškerého jsoucna. Obklopeno svými potomky v nekonečném truchlení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 11. října 2015 v 10:17 | Reagovat

Tak. Přečetl jsem to. Zamyslel se. Přečetl to znovu. A rozhodl jsem se, že kamení nebude. Pochvalný komentář ovšem též ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama