Ústav pro hraniční případy

16. října 2015 v 21:45 | Xerodoth Sigmius |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Někdy [každou chvíli] mám nutkání napsat něco ultimátně divnýho. A myslim, že teď se mi to i celkem povedlo. Absence příběhu, těžká psychedelie a sigmofilozofování. Takže prakticky věc, co sem zapadne.



Pavilon 16 vznikl jen krátce poté, co se realita začala lámat vedví. Byla to třípatrová budova posazena zcela mimo nemocniční komplex, trochu bastard celého oboru medicíny. O dost odsuzovanější než hezčí a starší bratříček, kterým byl pavilon 15, zaměřený na důležitá rozhodnutí, co se týče psychiky vězňů před výkonem trestu.
Tamní pracovníci jako by žili duchem celého oddělení. Rádi říkali, že člověk nemusí být blázen, aby tu pracoval, ale hodně to pomáhá udržet si alespoň poslední tři kolečka pohromadě. Byli totiž posledním řešením a jedinými lidmi, kteří se starali o případy, které ostatní odmítali. Nikdo jim nemusel nalhávat, že je to jen proto, aby veřejnost viděla, že alespoň někdo něco dělá s věcmi, které se stejně napravit nedají. Není to v lidských silách, které se pohybují na hranách logiky a přírodních zákonů, na rozdíl od věcí, které k nám začaly v posledních dobách pronikat. A kdo tvrdí, že se nic takového neděje, lže si do kapsy.
Mravy jsou zde víceméně volné, kdo by prováděl inspekce pavilonu 16 po tom, co se o něm ví? Proto Vám asi nemusím vysvětlovat, že pracovní morálka ošetřujících lékařů je poněkud svérázná. Vědí, že nemohou být potrestáni, když odbydou operaci nebo se špatně postarají o pacienta, pokud vůbec, i přes svolení, že s ním budou pracovat, se ho vůbec dotknou. Někdy je to doslova o ruce.

"Máme tu takové nepříjemné dilema, kolego a mám dojem, že byste mi s ním mohl pomoct," říká právě pracovník v zeleném plášti s rukavicemi, které dle všech důkazů před chvílí vyňal z operovaného těla. Navzdory hygienickým předpisům v nich svíral cigaretu.
"Co tak může chtít chirurg po psychiatrovi?" zeptal se druhý, starší muž, dobře oblečený, jehož oděv byl bez jakékoliv poskvrnky. V tváři měl poněkud sardonický úšklebek a rukama odháněl cigaretový kouř oknem ven.
"Máme tu v posledních dnech menší epidemii," zasvěcoval chirurg foukav dým do kolegových nozder i přes jeho zjevný odpor, "přicházejí k nám lidé s bolestí srdce. Respektive je k nám posílají, víte přece, jak to je. Oni posílají a my se máme starat."
"Tedy?"
"Symptomy jsou stejné, bolesti srdce, bodavé, nedochází ke kolapsu, rentgen odhaluje cizorodá tělesa v oblasti levé komory. Co je podivné, vyrůstají přímo z myokardu. Ne, počkat, to není podivné. Podivnější je, že jde o zuby. Ta cizorodá tělesa jsou zuby. Srdce prochází urychleným vývojem, kdy nejprve vznikají zuby a pak teprve se objevuje něco, co bychom mohli nazvat rty. Poté vznikne trhlina, která způsobí, že se krev ze srdce začne vylévat do těla. Pacient pak umírá na vnitřní krvácení, které bychom při rychlém zákroku byli schopni zastavit.
V případě, kdyby ty svině nezačaly kousat do nitrohrudních orgánů. Někteří z mých kolegů museli na šití prstů. Vlastně mám na stole chlapa, kterýmu se srdce snaží vyskočit ven z těla. Řek jsem si, že na tohle prostě nemám, poslal jsem celej sál domů a teď jen počkám, až ta malá mrcha chcípne."
Psychiatr poslouchal, kýval hlavou jako by nešlo o nic zvláštního. S výrazem pokerového hráče. Pak konečně promluvil: "Tedy, slyšel jsem zkazky o ozubené vagině, ale tohle je novinka. Každopádně, proč myslíte, že bych vám s tím mohl pomoci já?"
"No, víte, máte tu pověst… řekněme magora přes tyhle věci. Jen jsem chtěl prubnout, zda na to přijdete. Taky mám svý teorie, ne, že ne. Ale radši bych se předem poradil s odborníkem."
Poznámku o magorovi přešel prakticky bez pozastavení. Několikrát zamlaskal, a aniž by během celé konverzace změnil výraz tváře, zcela profesionálním tónem se zeptal: "A ti lidé, měli něco společného? Víte o nich něco? Proč se ptám. I já si totiž vytvořil krátkou teorii. Ale pokračujme v otázce. Zjistily sestry něco o těch pacientech?"
"Různý věk, rasa, pohlaví, číslo bot i pojišťovna."
"To nám moc nepomůže, co? Rodinný stav?"
Chirurgovy oči zazářily. "Svobodní. Někteří velmi krátce, ale z různorodých příčin."
"Tak to vidíte! A tohle je jádrem našeho problému. Co se nám realita začala rozpadat pod rukama, věci se nám jaksi nafoukly. Dříve banální situace mají naddimenzované následky. Tedy předpokládám, že příčina naší malé epidemie bude poněkud poetičtější.
Chápejme, srdci se dost často přisuzují jiné vlastnosti, než jen ty biologické. Pro některé je to víc než jen životadárný sval pumpující krev. Je to symbol. Centrum citů, stejně jako mozek je střediskem rozumu. Všiml jste si, že nejvíce problémů v pavilonu 16 tvoří zejména rozpory mezi A a B? Mám za to, že právě citová ztráta, vztahové zklamání nebo jak se říká, zlomené srdce je to, co je tu skutečným problémem. Ti lidé zkrátka přisuzovali tomu ubohému orgánu moc velký význam. To proto se to neděje všem, kteří si projdou podobnou situací."
Chirurg se během psychiatrova monologu dlouze zahleděl z okna a prakticky nevnímal jeho slova. Když se rozhostilo ticho, otočil se k němu a aby to vypadalo, že poslouchal, položil mu jedinou otázku, která ho napadla. A vlastně by ho posunula k finálnímu řešení.
"No… a… můžem jim na to napsat nějaký prášky?"

Zlom reality neměl neblahý vliv pouze na člověka. Mezi různorodými zvířaty se začala šířit porucha, která podle společnosti musí být co možná nejdříve označena. Zejména pak u průmyslového dobytka určeného pro maso. U domácích mazlíčků to některým zpočátku nepřišlo divné, ale časem odhalili, že celá situace je velice nevýhodná.
Tvorové si totiž začali klást otázku: "Proč?" To z nich dělá bytosti téměř lidské, což je v očích člověka absolutně nepřirozené a odsuzují to stejně, jako kdyby se lidé začali chovat jako zvířata. Navíc, báli se, co by se mohlo stát, kdyby se zvířata dozvěděla odpovědi na své otázky.
Doktorka Sokolowská měla právě sezení s pacientem. Byl jím mezek, kterému nikdo neřekl jinak než Archibald. Před několika týdny přišel do jedné horské vesnice a velmi dobrou morseovkou a místním dialektem začal klást lidem otázky, protože předpokládal, že jakožto dominantní živočišný druh budou znát odpovědi. Zpočátku ho chtěli vystavovat za peníze a ukazovat turistům, ale brzy se ukázalo, že se to Archibaldovi vážně nelíbí. Několik překousnutých šlach a vyražených zubů, pár zlomenin a otřesů mozků toho bylo důkazem. A tak skončil tady.
Sokolowská ho právě (již poněkolikáté) podrobovala Rorschachově testu. Na otázku, co vidí v černobílých skvrnách, několikrát zaklepal kopytem o podlahu. Doktorka zavrtěla hlavou.
"Ne, Archibalde, to opravdu není Ježíš. Pochop, je to absolutně jednoduché. Jsou to jen skvrny. Ano, u lidí bychom hledali příčinu, proč vidí, co vidí, ale ty nejsi člověk. Pro tebe jsou to pouze skvrny. Švába, který s tebou bydlí na pokoji, jsem o tom přesvědčila rychleji než tebe. Podívej. Musíš přijmout fakt, že ty k životu nepotřebuješ odpovědi na existenciální otázky. Lidé ano. Ty ne. Poslyš, nemáš náhodou nutkání vydělat se nám tu na zem? Jako to mezci obyčejně dělají? Určitě jo, najíst jsi dostal, do toho. Tak šup, šup. Je to přirozené volání přírody. Jdi za tím! Sama bych to udělala, kdybych mohla, ale jsem člověk a pro mě je to nepřirozené. Takže asi chápeš, co se tu snažím říct. Chápeš? Ale to nesmíš! Tedy ne, že nesmíš, nechci tě samozřejmě omezovat. Ale měl bys jít za tím hlasem v hlavě, co tě přesvědčuje, že máš jíst, spát, vylučovat a kopulovat. Odpovědi v tvém životě nejsou podstatné. Co bys chtěl jiného v životě dělat? "
Chvíle ticha. Jiskra inteligence v mezkových očích na moment pohasla. Pak váhavě opět zaklepal o podlahu. Sokolowská si pečlivě zapsala sdělení a podle taháku ve své ruce si ho překládala. Pak hystericky vykřikla, rozhodila rukama a vstala. Nakopla židli. Několikrát přešla po místnosti, aby se uklidnila. Nádech, výdech. Pokus o klidnou reakci.
"Podnikat s nemovitostmi?"
Na sesterně se mezi injekčními stříkačkami v opiovém opojení povalovalo několik zodpovědných pracovnic. Ty šťastnější, dalo by se říct. Protože ty, co měly smůlu, se musely starat o pacienty. Děvy nacházející se v sesterně se do pavilonu 16 přihlásily proto, že jinde by nedostávaly zaplaceno za to, že nedělají nic a ještě se u toho můžou sjet. Ano, občas převlékaly postele a některé skutečně vykonávaly náplň své práce, než zjistily, že tohle je vlastně o dost lepší. Seděly rozvalené v židlích, jiné na zemi, další vysloveně přetékaly ve dvou křeslech.
"Hele, myslim, že už taky začínam bejt divná," začala nejstarší z nich líným hlasem napůl v polospánku, "Nedávno jsem cestovala v čase, abych se oplodnila. Napadlo mě, že s děckama by můj život měl jinej směr. Pak mi došlo, že vlastně nemam čim. Bohužel to cestování časem bylo jednosměrný, takže jsem musela počkat, dokud nezmizí mý starý já do minulosti."
"Ty seš blbá. Ale fakt je, že s děckama jseš na tom finančně líp. Aspoň chvíli. Rozhodně nevěř tomu, že děti žerou peníze, dá se na nich dost dobře vydělat, když víš jak," odvětila další podobně unaveným tónem.
"Ty máš děcka? To jsem netušila a co tě znám let."
"Měla jsem. Ale prodala jsem je na orgány. Vědět dřív, kolik se za to dává, nechala bych si vod toho ouchyla udělat klidně paterčata. Takhle je to čekat devět měsíců na každý a to prostě stojí za hovno, víš co."
"Já dycky myslela, že se jen přes zimu vyžereš a pak hubneš do plavek. Mi to bylo divný, že to šlo tak rychle dolu, chvíli sem si říkala, jestli nejsi bulimička."
Následovalo víceméně ticho a pak závod na toalety, protože opium pomalu přestalo působit. Snažily se, aby jejich útěk vypadal jako zběsilá cesta na záchranu pacienta.

Pan Z. ležel na nemocničním lůžku v pokoji 31 a čekal, až ho přijdou navštívit kvůli operaci. Rozmyslel si to. Nechtěl ji. Co chtěl, je pokud možno nejrychlejší opuštění pavilonu 16. Sice neměl kazajku, nedopovali ho prášky a neměl moc styk s ostatními pacienty, ale nikdo mu nemusel říkat, kde je. Tohle byla cvokárna. A on byl přece úplně normální. Nerozum přímo čpěl z omítky. Doktoři s ním zacházeli jako s pitomcem, na všechno kývali a byli až přehnaně milí. No tak! Nikdo přece nemůže být tak milý, pokud si o vás nemyslí, že jste na hlavu.
Jinak by si nestěžoval. Měl postel u okna, spoustu času k přemýšlení a holou místnost bez výzdoby. Nebyl náročný, tohle mu stačilo.
Zaklepání. Dveře se otevřely a vešli tři lidé v pláštích, první z nich v rukách svíral červené desky. Postavili se mu u nohou postele a muž s deskami se posadil na pelest lůžka, na kterém Z. ležel. Počínal si spíš jako návštěvník než jako ošetřující lékař.
"Sestry se nám svěřily, že jste si to rozmyslel se zákrokem. Máme to chápat tak, že jste se se svým problémem smířil?" začal přátelsky.
"Ano. Tedy ne úplně smířil, ale víte, není tak těžké s tím žít. Nakonec, má to přece každý, ne?" pokrčil rameny Z. a stáhl nohy trochu k sobě.
"Vida! Konečně se někam dostáváme! K čemu dalšímu jste došel? Povězte mi o svém uvědomění!" Doktor téměř entuziasticky rozhazoval rukama jako by měl radost, že dobře odvedl svou práci. Nebo v tom bylo něco ironie?
"Vždyť to sám víte. Tak proč to celé opakovat?"
"Protože chci, abyste to řekl nahlas. Celé. Pak dosáhnete uvědomění a dost možná i vyléčení. Tedy ne, že byste byl nějak nemocný, ale chápejme, že jste měl jistý problém, který můžeme označit jako mentální neduh. Bez urážky."
Z. se zhluboka nadechl.
"Dobrá. Jednoho dne jsem si na sobě všiml něčeho zvláštního. Proboha, teď to zní tak hloupě, nemyslíte? Vždyť je to úplně přirozené, ale v té chvíli mě to vyděsilo. Taková obyčejná a všední věc. Ale v tu chvíli jsem měl pocit, jako by to bylo něco nového a divného. A nechutného. Co bylo divné, nemohl jsem s určitostí říct, jestli to tam bylo celou dobu. Měl jsem prostě pocit, že se to objevilo. Jako nějaká nemoc. Znáte ten pocit, když vás něco dlouho bolí a vy si nepamatujete, jaké to je, když vám nic není. Tohle je špatné přirovnání, ale cítil jsem to podobně. Prostě taková ta myšlenka 'bylo to vždycky takové?'
Vyděsilo mě to a chtěl jsem se toho zbavit. Tak jsem vyšel ven a zjistil, že všichni trpí tím samým. Jako by to byla pandemie. Asi jsem se zhroutil. A pak mě poslali do jedné nemocnice. Šokovalo mě, že to mají i doktoři, sestry, prostě všichni. A dokážou předstírat, že se nic neděje. Křičel jsem na ně, jak to, že jsou tak klidní s tím, co jim sedí na hlavách. Takže po několika sezeních mě poslali sem, že mi prý pomůžete. Ale já už nechci pomoct, protože mi došlo, že to nepotřebuji. Je to normální a přirozené."
"Máte naprostou pravdu. Takže tu transplantaci obličeje rušíme. Víte, pravděpodobně by vás to zabilo. Člověk ho k životu potřebuje. Jak byste chtěl dýchat bez nosu a úst. Vidět bez očí, že?" pokýval přátelsky lékař s deskami a ostatní dva s úsměvem sekundovali.
"Máte pravdu, bylo to hloupé. Asi jsem měl obličej opravdu odjakživa. I když mi to přišlo zvláštní. Asi jen zhroucení. Měl jsem to v poslední době těžké," uznal Z. Dost se mu ulevilo.
"Tak vidíte. Ještě si vás tu necháme den dva a můžete jít. Kdybyste si to náhodou rozmyslel."
S tím všichni tři lékaři odešli. Z. se spokojeně uvelebil na lůžku a protáhl si paže. Pak se zarazil. Dal si dlaně před oči a dlouze se na ně zadíval? Měl je vždycky? Byly tak nové a odporné. Nepamatoval si, že by někdy měl dlaně. Prsty. Dokonce si nebyl jist, jestli někdy předtím, než sem přišel, měl vůbec celé paže. Pak vyprskl smíchy. Přesně to samé, co se mu stalo s obličejem. Blázní. Je naprosto v pořádku, všechno si to jen sugeruje. S touto myšlenkou usnul.
Spal několik hodin klidným spánkem. Nemohl zpozorovat, že se mu z čela začala odchlipovat kůže. A ne jen s čela. Kolem celého obličeje se rázem objevila jakoby řezná rána a vzápětí se celá tvář sesunula z lůžka a s mlasknutím dopadla na podlahu. Chvíli tam ležela jako svlečená hadí kůže. Pak zavětřila nosem a vydala se na cestu pavilonem 16. Pohybem, který připomínal slimáka nebo housenku podlezla pode dveřmi a nechala Z. na pospas nedostatku vzduchu. Z celého obličeje mu zůstaly jen oči, veškeré dýchací otvory se neprodyšně uzavřely.


Řekněme, že to by pro představu toho, k čemu pavilon 16 slouží, stačilo. Více věcí v tomto čase a prostoru nepotřebujete znát. Pro nás je důležité hlavně to, aby se o jeho existenci vědělo, stejně jako se ví, co se děje s realitou. I když to nemůžeme nikdy naplno pochopit. Možná stojíme na úsvitu nového věku. Možná jen na konci toho našeho. Nakonec, proč by to mělo být důležité? Nemůžeme ovlivnit věci, které se dějí, proto je budeme muset tolerovat a přijmout. Přizpůsobit se, jak to lidé už od počátku své existence dělají.
Ale proč byste poslouchali to, co kážou jiní. Jděte ven. Otevřete okna a přesvědčte se sami, jestli můžete bojovat proti tříštící se realitě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Li Li | 18. října 2015 v 20:16 | Reagovat

Geniální! Taky trochu děsivý a podivný, ale prostě a jednoduše geniální, co víc říct.

2 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 21. října 2015 v 12:49 | Reagovat

Boží. Nejvíc mě (z osobních, těžko popsatelných důvodů) pobavil fakt, že ten člověk s obličejem (bez obličeje?) leží zrovna na čísle 31.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama