Turista

18. srpna 2015 v 20:02 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Jelikož už je po vyhlášení literární soutěže jisté subkomunity českého ask.fm, které jsem se účastnil, mohu s čistým svědomím sdlet povídku, kterou jsem sliboval pár článků zpátky, už i sem. Sice jsem si chtěl založit blogspot, čistě pro svou absurdní tvorbu, ale nejspíš tento plán opět uložím k zimnímu spánku.

Každopádně vy, co jste to ještě nečetli, si to pokud možno užijte. A nebo taky ne, co bych vám rozkazoval.



"Takže vy byste rád vycestoval do zahraničí?" celní úředník si prohlížel dokumenty, které před ním byly rozložené. Zkoumal pas, datum vystavení, platnosti, podobu muže na fotografii s tím, který seděl na nepohodlné židli před ním. Porovnával, o kolik mu ustoupily vlasy od doby, kdy byla fotka pořízena. Stále si ji dával před oči, překrýval s ní obličej té živé persóny, nervózní, potící se a v absolutním nevědomí, proč byl vlastně poslán sem.
Jeho zavazadla jsou přece v pořádku, nic, co by mohlo být v zahraničí nelegální, neveze, tak proč? Jsou všechny cesty mimo takové? Zatím se cestou setkal jen se samými nepříjemnostmi. A to celý svůj doplený život šetřil na příležitost, aby konečně mohl vypadnout z té zaplivané malé ubytovny, kde pořád od svých spolubydlících a kolegů z městských služeb poslouchal, kde kdo byl a jak je to vlastně v zahraničí super. Nakonec si stejně musel půjčit. A aby tu půjčku splatil, určitě si bude muset půjčit znovu. Výborně. Ale třeba se za hranicemi zadaří.
V životě nevystrčil paty dál jak dvacet kilometrů od domu a teď měl konečně možnost. Pozoroval ty překrásné scenérie měst, hor a polí přes hlavy cestujících v zatuchlém autobuse. Křičící děti menšinových spoluobčanů, pach upocených dělníků. Do autobusu pronikal zápach hnoje z polí, jehož výpary byly posilovány vysokými letními teplotami. Taková byla jeho cesta na nejbližší letiště, kdy se musel krčit mezi hulákajícími puberťáky na straně jedné a seniory pojídajícími sterilované okurky. Kombinace těch pachů, potu, láku a hnoje byla téměř nesnesitelná. On, věčný romantik si putování za novými příležitostmi a známostmi rozhodně představoval jinak. A teď tu sedí jako nějaký potenciální terorista.
Člověk, který ho vyslýchal, byl obézní, potil se, měl zažloutlé nehty, ale přesto se tvářil seriózně, což mu na kráse stejnak nepřidávalo. Kancelář byla malá, holá, bez oken. Byly tu dvoje dveře. Jedny za zády celního úředníka, druhé byly ty, kterými ho sem přivedli.
"Poprvé?" zeptal se celník s bezmeznou jistotou, "Dobře. Ví někdo, že jste na cestě?" Asi tak pět, šest lidí. "Za jakým účelem odjíždíte?" Abych vypadnul z tohohle hnusu. "Jak dlouho se hodláte zdržet v zahraničí?" Asi tak napořád. Plus mínus rok. "Nic jsme u vás nenašli. Kouříte? Máte nějaké návyky?" K čemu tohle všechno?
"To je vše," zahučel celní úředník. Konečně. Začal se zvedat a měl se k odchodu. "Tedy formálně. Seďte. Ohledně vašeho odjezdu. Kouříte? Ano, ptal jsem se, ale během tohoto rozhovoru určitě změníte názor."
Co ten člověk sakra ještě bude chtít? Všechno už ví. Nenašli nic, prodělal tu křížový výslech, jako by měl jet zabít nějakého státníka. Tak o co tu ještě jde?
"Víte, jak se říká, že nejvíce sebevražd je mezi psychology a psychiatry?" ptal se celník a rychlostí téměř nepostřehnutelnou mu z koutku úst visela napůl dokouřená cigareta, "kecy. Kdybych měl spočítat, kolik se nás tu zabije za měsíc, dost by to hlo se statistikama. Ale ty asi taky budou vykonstruovaný."
Proboha, on si tu snad bude vylejvat srdce! Podejte mi někdo kapesník, myslel si turista. V nohách mu netrpělivě škubalo a on se rozhodoval, jestli kvůli útěku, nebo kvůli nesnesitelné chuti celníka nakopnout.
"Každopádně," odkašlal si a napřímil se, "je mou plnou zodpovědností vás informovat o skutečném stavu věcí, jakožto člověka, který vycestoval poprvé. Lidé mají právo to vědět v takové situaci. Většinou nakonec fakta, která se dozví, raději zavrhnou do podvědomí a vymyslí si lži, kterých se drží. Ale pořád vědí. My máme za úkol si to pořád připomínat a žít skutečností. Být tvrdí realisté. Celní úředník je hloupé označení. Jsme spíše něco jako konzultanti. To je ten důvod, proč je mezi námi tolik sebevražd.
Říká se, že svět je malý. Co kdybych vám teď řekl, že je to pravda?"
Turista pokrčil rameny.
"Nepřipadá vám, že celý svůj život potkáváte ty samé lidi, ať se hnete kamkoliv? Všichni znají všechny? Nedivil bych se, kdyby tomu bylo.
Jak vám to jen podat. Země… je obecně považována za poměrně velkou, kulatou a modrou, že?"
Ten člověk je rozenej filozof. Dokonce dokáže popsat Zemi třemi slovy. To si žádá cenu. Měl by napsat knihu. Pojednání. Encyklopedii o zvířátkách. Možná by stačilo leporelo.
"Možná to pro vás bude šokující. Ono žít celý život ve vědomí nějaké věci, která vlastně ani není pravda," pokračoval.
Jak prosím?
"Co kdybych vám teď řekl," jak se zdálo, byla to celníkova oblíbená fráze, "že naše planeta ve skutečnosti není ani tak velká, stejně jako není modrá a kulatá? Že jde o pouhý plochý, no, lehce zaoblený," zvedl dlaň a názorně předvedl, "kus skály plující nicotou. O průměru pár stovek kilometrů. Co se týče geocentrické soustavy… ta je svým způsobem pravdivá. Kolem nás obíhá malý zdroj světla."
Tohle už zachází daleko. Takhle kvůli němu nestihne letadlo. Bude si stěžovat. Ten člověk ho tu drží nad rámec obvyklé kontroly, jen aby si z něj vystřelil?
"Ano, ten pohled znám. Máte mě za blázna. Nebojte se, to každý. Za chvíli budete mít dojem, že ten blázen jste vy. A za dalších pár okamžiků si tento rozhovor vymažete z hlavy. O tom později.
Takže jak jsem řekl, naše země-."
"Ale mě tohle vůbec nezajímá," vložil se mu do toho navztekaný turista, "Co si o sobě vůbec myslíte? Vykládat lidem takové věci."
"Dělám jen svou práci. Chci vám tím říct, že do žádného zahraničí jet nemůžete. Protože žádné zahraničí není. Tady jste v podstatě na kraji všeho. Za tímhle letištěm nic není. Jen nekonečné… nic." Popelník na stole se plnil téměř rychlostí světla kouřícími nedopalky.
"Jak potom vysvětlíte Měsíc, hvězdy, zprávy ze zahraničí, celé fotografie a nespočty videí," zasmál se turista s pocitem, že celou hru vyhrál.
"Dobrá. Měsíc a hvězdy jsou projekce. Promítáme je na oblohu každý večer. Kdybyste nevyrostl na výuce toho, že se jedná o mimozemské objekty, určitě byste viděl paprsek světla, který ukazuje ke zdroji.
Zahraničí se vytváří pomocí médií v ateliérech. Prakticky všechno se dělá přes techniku, kterou ve skutečnosti lidstvo vlastní delší dobu, než veřejnost vůbec může vědět. Přistání na Měsíci je zfalšované, stejně jako všechno ostatní. Lidé se nikdy nepodívali do vesmíru, protože vědí, že to nemá cenu. Jsme tu sami. A protože jste zvolil ofenzivní způsob vyjadřování, budu vás muset poprosit, abyste šel se mnou," celní úředník se zvedl a pokynul ke dveřím. Turista neváhal a následoval ho. Teď mu ukáže skrytou kameru. To je nad slunce jasné.
Místo toho vstoupili na obloukový ochoz ohraničený zábradlím. Nad dveřním rámem svítila žárovka, která vytvářela světelná kruh circa deset metrů v průměru. Dveře se zavřely a oni zůstali sami. Turistovy naděje, že jde o skrytou kameru, se rozplynuly. Teď se mu vynořily legendy o kradení ledvin, znásilňování cestovatelů, věznění, mučení a další různé scenérie, v nichž figuroval tlustý celník stojící před ním.
"Když se podíváte za sebe, uvidíte kámen. To je okraj našeho světa. Za chvíli možná uvidíte světla z vedlejších kanceláří, jak mí kolegové budou prezentovat fakta jiným lidem, kteří se přišli podívat do zahraničí. Tohle je jediné zahraničí, které naše planeta, pokud se tomu tak dá říkat, má."
"Moc pěkná práce," odvětil turista stále skepticky, "teď už s tou vopičárnou můžete konečně přestat."
Celní úředník si vrčivě povzdechl a pokynul muži, aby šel k němu blíž. Zpoza opasku vytáhl baterku a posvítil do prostoru před nimi. Kužel světla se táhl donekonečna všemi směry, kterými zamířil. Pak z kapsy saka vyňal tužku, natáhl ruku za zábradlí a uvolnil sevření prstů. Tužka zmizela. Žádný zvuk dopadu.
"Nemáte něco, čím mohu hodit?" zeptal se turisty. Ten spěšně hledal po kapsách, ze kterých padaly jízdenky a účtenky, než vylovil minci. Podal ji celníkovi. Ten si ji zběžně prohlédl a mrštil jí před sebe. Nic. "Vidíte? Chápu, váš mozek odmítá věřit."
"Jak tohle může být vědecky možné?" vydechl turista šokovaně.
"Věda? Příteli, vědu nám píší ti samí, co píší science fiction. Veškerá věda a historie byly vykonstruovány skupinou lidí a občas se to všechno poněkud obmění, jak jde doba. Kvůli morálce. Lidi by brzo začali masově skákat přes okraj, kdyby si uvědomili, jak jsou bezvýznamní a nicotní. A osamělí."
"Jak to, že tu můžeme dýchat? Jsme ve vesmíru, ne?"
"Vesmír je plný kyslíku. Podle všeho. A jak můžeme vědět, že nejsme jenom součástí většího vesmíru, co?"
"Takže řekněme, že by tohle temné nic mohlo být jen jedna velká zornice, která nás pozoruje. Čistě hypoteticky," mumlal turista, teď už fascinovaně. Celní úřední mu věnoval pohled plný zděšení. "A co lidé, co prchají přes hranice?"
"Většinou se nevrátí. To si asi vysvětlit dokážete. Ale občas… občas někteří přijdou a podají svědectví. Ale myslíte, že jim to někdo uvěří? Jak jsem říkal, lidé si radši vymyslí vlastní realitu, než aby se smířili s tímhle," celník se otočil a oba se vrátili do kanceláře. Dveře nechal otevřené. Venku bylo podstatně chladněji. "Každopádně, i vy časem přijmete fakt, že jste byl na dovolené, užil jste si ji, ale je na čase, abyste se vrátil do práce. A kdo ví, možná, že za rok nebo dva se rozhodnete dát si opakovačku. Takže my si vás tu zaneseme do databáze, abychom pak věděli, že celou tuhle proceduru nemusíme opakovat, ano? Asi si dokážete představit, že opakovat to každému zvlášť, je poměrně stresující.
A teď ta konzultační část. Mým úkolem je teď navrhnout pár variant toho, jak jste si dovolenou užil. Musíte si vymyslet pár historek. Uvěřitelných, takže shrnete plusy a mínusy hotelu, stravování, společnosti. Ve vašem případě doporučuji, abyste vykládal, že se do té země už nevrátíte, protože to bylo fiasko. Ale to je jen můj návrh. Vypadáte jako poměrně obyčejný člověk a statisticky vzato, obyčejným lidem se dějí obyčejné věci. Nebo nepříjemné, ale s odstupem času i humorné.
Pokud se rozhodnete pro humorné a pozitivní historky, ve vaší třídě má úspěch pohlavní styk s domorodci. Je to taková divná móda, lidi to pobaví, ale je to náročné na detaily. Pořád se vyptávají. Každopádně váš mozek si za chvíli začne vybavovat detaily."
"A kde budu těch pár týdnů, co bych měl být na dovolené?" vpadl mu do toho turista.
"Máme tu kousek pro vás středisko. Trochu se prospíte, Každý den budete mít tři základní jídla a zábavu v podobě čtení o kultuře, národních památkách, křížovkování, četbu na cesty. A pak samozřejmě v ateliéru udělají nějakou dokumentaci dovolené. Máme spoustu modelů, které se dají použít. Lidé v drtivé většině případů fotí stále to samé."
"To s tím spaním mě trochu vyděsilo, nebudete mě drogovat, že ne?" ujistil se turista.
"Kdepak, přirozený spánek. Váš mozek ho bude potřebovat. Bude trochu rehabilitovat. Jinak byste musel do ústavu. Občas se lidem stane, že se nemohou zbavit toho, co viděli a v jejich hlavě to trochu přeskočí, víte, jak to myslím."
Turista přikývl. To bylo opravdu vše. Podali si ruce, Turista opustil kancelář dveřmi, kterými vstoupil poprvé. Celní úředník osaměl. Dveře byly stále otevřené a na upocená záda mu táhl chladný vítr. Za chvíli zazvoní telefon a z něj se ozve, že má přijmout dalšího člověka. Dle vlastního uvážení.
Zazvonění.
"Ano? Pokud u něj nic nenašli, tak mu popřejte hezkou dovolenou a nechte ho jít. Jo a jenom, jestli dneska můžete posílat další lidi kolegovi na čtrnáctku. A můžete říct vedení, že zítra nepřijdu do práce? Jo, trochu to na mě dolehlo, vždyť to sami znáte. Dík."
Zavěsil.

Z dovolené byl opravdu nadšený. Měl haldu fotek, vysokou hladinu kultury v krvi a mohl se vytahovat nad ostatními, kteří kysnou doma. Dokonce má i novou známost, se kterou si hodlá dopisovat. Ano, dopisovat, protože dotyčná nemá internet. Je z ještě sociálně slabší skupiny, než je on sám.
Domluva v zahraničí sice pokulhávala, ale nakonec to vždy zvládl pomocí posunků a dostalo se mu toho, oč žádal. Jen mu moc nesedlo exotické jídlo. Asi třetí den bylo na toaletě opravdu veselo a pak už se jen držel toho, co dobře znal. Turistický ruch byl slabý, proto si také vybral zrovna tohle místo. Chtěl být co nejdál od lidí, co zná.
Fotek bohužel neměl tolik, kolik by si přál. Někdy uprostřed dovolené mu došly baterie a nikde nebyl schopen sehnat další. Obchody s elektronikou byly v tamním světě tak časté, jako výskyt blbouna nejapného v dnešní době. Takže si vystačil s několika turistickými atrakcemi, fotografiemi sebe a několika místních, jídla, exotických nápisů. Všechno ostatní měl v živé paměti, takže to mohl na potkání vyprávět jak během práce, tak při ní. Zdálo se, že jeho entuziasmus nemá konce. I když měl někdy takový hlodavý pocit, že to všechno byl jen sen. Ale kdepak. Příští rok si to určitě zopakuje.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 24. srpna 2015 v 10:12 | Reagovat

Ty jo, tak to je vážně síla! Skvěle napsáno! Můj elf teď odjel do Indie, tak doufám, že tam fakt je a nedopadlo to s ním stejně :D

2 Anna Anna | 6. září 2015 v 12:25 | Reagovat

páni... palec hore :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama