Tradiční existenciální sigmokrize

22. června 2015 v 22:39 | KayW |  Sometimes
Někdy... nah.



Už několik rán po sobě jsem se vzbudil s takovým tím klasickým pocitem, že jsem musel nevědomky sníst vlastní duši nebo ji prodat za nějakou úplnou zbytečnost, aniž bych si udělal zásobu některých, co bych ukradl ostatním. Prostě otevřu oči a říkám si, co to kurva dělám se svým životem.

Tak nějak jsem si před půlrokem připoutal k noze několik pomyslných koulí, které mi brání hnout se z místa. Aneb: Jak se stát pravým zombiem. Vstanete podle toho, v kolik máte jít do práce, osm až dvanáct hodin děláte, co se vám řekne, přijdete domů a buď jdete spát, čumíte do zdi... a nebo pokud máte ještě půl dne volna, chodíte po [doplňte libovolnou lokaci]. V mém připadě Praha. Jsem schopen bez zastavení od Hlaváku vyšplhat Vítkov, slézt dolů, obejít ho a pěšky docamrat na Hrad, který pak zase slezu, docamrám na Muzeum a jedu dom. A spát nebo čumět do zdi. V případě, že mám hodně kofeinu, tak s tou zdí i mluvím a vyvracím teorii relativity. Asi bych měl vážně víc mluvit s živýma lidma, ale víte jak je těžký jen tak z fleku splašit někoho, kdo by stíhal moje tempo proudu myšlenek, které ani někdy nemůžu vyslovovat nahlas?

Nedávno jsem se konečně naučil zastavit a sednout si. Sednout si na římsu, co je nad schodama u národního památníku, poslední výklenek u schodů pod Hradem, nebo na konec Karlova mostu. Je mi jedno, že na těchhle místech je zvýšená kadence turistickejch blesků, protože člověk v cylindru je obvykle považován za turistickou atrapu. Většinou si čtu. A když nečtu, čumim a přemejšlim. A to mne uvádí do blbejch nálad. Tohle přemejšlení.

Lidem, co moje pochody sledujou už delší dobu mohlo dojít, že moje představa světa je... hodně cynická a v podstatě objektivní. Vidím, jak si lidi v tomhle kurevsky velkým vesmíru přisuzujou hlavní roli na celý existenci. Pociťuju v sobě projevy lidskosti. Přestal jsem introvertit. Dokážu mluvit na cizí lidi a projevuji příznaky kultivovaného rozhovoru. Fuck.
Ale přesto vím, jak jsou lidi bezvýznamní a sobečtí. A nějak docházím k závěru, že lítost nad smrtí druhých je pouze sobeckým projevem lítosti nad uvědoměním vlastní smrtelnosti.

A to je to. Chci bejt sobeckej jako každej člověk. A něco tu po sobě nechat. Myšlenku, která sice zanikne za ňákej ten čas zplesniví a bude rozložena něčím jiným. Ale stejně chci ovlivnit budoucí generace. Vždycky jsem chtěl napsat knížku. Minimálně jednu. Ale jsem moc línej, všechno, co začnu, nedodělám. A co je nejhorší, vyžívám se v absurditách. Pokud nejste profláklí jak Kafka nebo Lynch, jako absurdista jste v kelu. Plus lidi čtou míň a míň. Knížky se nekupujou, ale stahujou. Darn, jsem v blbý době a blbý společnosti.

Taky si ňák říkám, co s tímhle blogem. Esli ho zvládnu vést dál, nedojdou mi témata a povezu se na vlně, na jaký se vezu. Nebo se to bude časem měnit. Protože od toho prvopočátku před dvěma lety, kdy jsem psal sice krátký, ale relativně i ftipný články se to tu jaksi zvrhlo v líheň podivných zrůdností a úchyláren. Kde jsem prakticky jako doma. Napadlo mě, že kdybych s tím chtěl seknout, spíš než rušit to tu, asi bych to předal někomu sobě rovnýmu. Nebo další generaci. Jeez. A rozhodně jsem neměl v plánu deníkovat takovýmhle způsobem.

A pak... potřebuju shromáždit víc šílenců. Nějak mi chybí divný masový konverzace. Nemám dost lidí, dost času, chtěl jsem kdysi založit nějaký pofidérní místo pro všechny divný existence, ale s mou schopností organizace. Nope.

Měl bych se sebou něco dělat. Ale stejně vim, že to nedopadne.

Mor, kobylky a slzy novorozeňat všem. Až navěky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Deníčkoidní články?

Ale jo. 83.3% (25)
Meh. 16.7% (5)

Komentáře

1 Ainowa Ainowa | Web | 24. června 2015 v 21:17 | Reagovat

Jak říkám, všichni šedavíme. Ale největší chyba by byla vzdát se a být jako oni. (I tak jsme bezvýznamní a  sobečtí.)

Vždycky mě zajímalo, jestli náhodou nemáš víc než dvě oči, když si dokážeš všimnout tolika věcí.

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 25. června 2015 v 15:31 | Reagovat

[1]: Jop, na tvůj článek jsem si při tom vzpomněl. Ono nejde o to vidět věci. Jde o to brát jaksi existenci z tolika úhlů a nezatracovat přitom ani jeden, i když si protiřečí. Na chvíli zapomenout, tě naučili, udělat si na věc vlastní závěr, najít střední cestu a zároveň brát každé tvrzení zvlášť. Ovšem s vědomím, že skutečná objekivní pravda visí kdesi mimo naše chápání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama