Naprosto ftipnej nemocniční report. Haha.

3. května 2015 v 21:38 | KayW |  Sometimes
Někdy mám pocit, že bych si tu z toho moh udělat deníček. Lidi přece milujou deníčky. Teď si k tomu jen musím pořídit děcko, zvířátko, nebo tumor. Hlasuju pro to poslední.



Dokopal jsem se vám tu, mílé zbloudilé duše, kteréžto jistě hledáte na těchto místech moudrost a cereální lupínky s mlékem, vyprávět onen příběh pln krve, moči a utrpení. Neb to, co lidé naprosto milují hned po výše zmíněných deníčcích je krev, moč a utrpení ostatních. Dobrou chuť, pokud právě večeříte.

O pokročilé fázi mých bolestí tu už něco padlo. Pravdou je, že to začalo někdy před měsícem, kdy se vlivem mého veselého kafíčkování (které se mě snažilo zabít už delší dobou), špatného pitného režimu a nočního vyvolávání Cthulhu, uvolnil ledvinový kámen, který si dovolil probudit mou osobu v brzkých ranních hodinách. Pochopitelně jsem si někdy do devíti dopoledne myslel, že problém je střevního rázu. Mé nemoci mají takové štěstí, že se většinou trefí do osobního volna a nenarušují mi tak docházku. Čirá magie. To, že se nejedná o střevní problémy, mi dokázal fakt, že se menší množství krve nacházelo v trubici, kde by se obyčejně nacházet nemělo. V té chvíli se opět projevilo několik mých osobností v mém mozku.

Ta první, povrchová to chtěla uhrát cool, sníst svoje müsli a nechat to, ať se to vsákne. Všechny zdravotní problémy se totiž obvykle vyřeší samy a má představa doktorů stále přetrvává ve fázi, kdy jsou felčaři zpodobňováni jakožto postavy klečící ve stanu, z nosu jim trčí kost a občas vám předepíšou nějakej ten prášek. Takže e-e, panstvo. K doktorovi se nejde. Navíc tohle přece nejni žádná nemoc. Vždycky jsem chtěl bejt stand-up komik a na to si musím pořídit minimálně nějakej vtipnej druh rakoviny.
Druhá část zběsile mačkala červené ambulantní tlačítko a nakonec dohnala osobu číslo jedna jednat. Pochopitelně vrchním nástrojem všech začínajících hypochondrů - googlem. Prokopal jsem se všemi články, které na mne přímo řvaly, že mám rakovinu močového měchýře a dospěl jsem k tomu, že mám ledvinovou koliku a šutr. Ale po několika hodinách kontrakcí to odeznělo. Takže nasrat. A nejbližší urolog měl dovolenou. Příhodně. Asi mu někdo zavolal, že v ten den budu mít zrovna "zdravotní nehodu".

Každopádně celý měsíc jsem to nechal běžet. Prostě meh. Sem tam se to vrátilo, chodil jsem s tím do práce, nadával na to a postupně stárnul ještě o další dobu ledovou nadáváním na každej mizernej pohyb. Až do první šavle dva tejdny zpátky. Teda první den ty šavle byly asi čtyři. Plus jsem k tomu měl ty nepříjemný bolesti, kdy jsem všem svým nadpřirozeným silám bláhově nasliboval veškeré psací oběti a duše, které kdy nasbírám. To mne usvědčilo v myšlence, že se nikdy nenechám oplodnit (později mi bylo řečeno, že jako chlap stejně děti mít nemůžu... celý můj život byla lež... a já jsem královna dramatu, chápeme?).
Mí bohové se bavili mým skučením pár hodin a pak to utli. Na den. Vrátilo se mi to v pondělí, když jsem se vrátil z práce. Murphy jako hovado. Ale to jsem ještě rozchodil. Výborně. Ne tak druhý den, kdy už mě to fakt opustit nechtělo a já začínal shánět adresy všech světových nemocnic a jejich otevíracích dob, jmen doktorů, počtu jejich dětí a chlupů na zátylku.
Někdy kolem druhé hodiny už jsem se své titěrné ledvinové bolístky snažil rozchodit v čekárně ambulantní urologie, kde jsem se dozvěděl, že mám v moči "úplně všechno". Kámen mudrcu, židovská nemluvňata, versaillskej mírovej systém. Všechno. Dokonce po stanovení diagnózy se divili, jak jsem přišel na to, že mám vůbec koliku. Internety, drahouškové.
Každopádně mi potvrdili mé těhotenství. Budu mít kamínek! křičel jsem téměř rozněžněně, než jsem začal uvažovat o tom, jestli si ho nechám, nebo ho spláchnu do hajzlu jako každý jiný nepovedený děcko. Eh.
Po několika hodinách jsem konečně ležel, fetoval mezokain a bolest byla pryč. Milá procházka k rentgenu, zase zpátky, ale řeknu vám! Až bude zombie apokalypsa, rozhodně vím, kam se půjdu schovat.
Řekli mi, že mě budou operovat a doporučili mi navštívit obvoďačku. Místní doktoři mi přišli lehce zfetovaní, ale to je asi dojem každého externího pozorovatele. Dokud tam neležíte.

Předepsali mi antibiotika. Celý dny jsem myslel jen na to, proč nedělaj menší pilule pro lidi, který se konstantně bojej udušení.

Druhý den mne čekal náročný úkol. Dojet šedesát kiláků za svou obvodní lékařkou, protože za půl roku bydlení v Praze jsem si stále nesehnal místní, a do sedmi večer se vrátit na noční směnu. A k tomu zastavit nájezd kočovných roboplenitelů. Kupodivu jsem stihl všechno, cestou do mého trvalého bydliště jsem nepotkal žádného draka, ani kamenného trolla, což bylo nezvyklé. Cylindr jsem nechal doma, neboť v mých krajích takoví lidé bývají vhozeni do chladící věže tepelné elektrárny, kterou máme těsně za barákem.

O pár dní později jsem obíhal laborky. Protože Obvoďačka neměla vybavení, volno a já neměl moc času, takže jsem to vybíhal v Praze. Což se ukázalo jako problém. Při hledání odběrů krve jsem omylem vnikl do přísně střežených laboratoří, tedy sterilního prostředí a zaměstnanci se divili, jak se mezi jejich pečlivě vyprané bílé pláště mohl dostat jeden černý. Jak asi, nechali odemčenej zadní vchod. Hovada.
Odběr jako takový byl fajn, na to, že moje ruka pak vypadala jako ruka smažky (teď je to ještě o něco horší). A pak rentgen, jehož výsledek zněl "přiměřený nález na nitrohrudních orgánech". To mne zarazilo. Jak musí bejt kurva velkej přiměřenej nález? Než mi někdo vysvětlil, že to vlastně znamená, že je to stav přiměřený mému věku a mý nitrohrudní orgány jsou úplně v cajku. Tak dík za menší zástavu srdce, felčaři. Nemůžete se snížit na nějaké výrazy srozumitelné běžným farmářům?
A pak nastal problém jako kráva, protože mi nikdo nechtěl udělat interní vyšetření, i když jsem měl doporučení. Jsme nemocnice. M-m, tahni jinam, nejsi akutní. Náhodou, maminka mi říkala, že jsem speciální! A na urologii mi taky říkali, že je to akutní. Nope, táhni na polikliniku. Nakonec můj záchvat vztekliny, kdy jsem se válel po podlaze s pěnou u huby a kopal do odpadkových košů, přesvědčil pár sester, že mi udělaj aspoň to EKG. Dvoumetrovou tyčí. A že interní si vyřídíme při nástupu. Cool.

Den nástupu byl... zajímavej. Za celej život jsem neměl v řiti tolik věci, jako za ten den, kdy se ze mě snažili vypumpovat přebytečný tekutiny. Mňam. A druhej den, že prej půjdu na zákrok. Teda ne tak jistě, protože den před nástupem mě srazila horečka. Měl jsem devětatřicet a nikdo nevěděl, jestli ve mně něco kvasí, nebo mám jen chřipku. Nakonec se shodli na tom druhém a pumpovali do mě jedno antibiotikum za druhým. Fantazie!
Celý týden před zákrokem jsem byl děšen svými kolegy jejich laparoskopickými zážitky. Než jsem si přečet, že mi vlastně budou dělat uteroskopii. Což je vlastně metoda, která se většinou používá k vyšetření dělohy. Už od doby, kdy se můj článek objevil na titulní straně blogu a později, když mi Standa reagoval na komentář slovy "lol", jsem se kontroloval, jestli se neměním v ženskou. Teď jsem před sebou měl možné důkazy!
Anestézie. Celková. Prej jsem spal hodinu a půl. První myšlenka, kterou jsem měl, byla, že to proběhlo strašně rychle. Druhá byla ta, že potřebuju zastrčit ještě dvě hadičky do nějakého tělesného otvoru a můžu hrát chobotnici v náhodném japonském pornu. Třetí myšlenka se týkala toho, jestli ještě můžu spát. Každopádně tu hadičku v močovodu doporučuju každýmu.
Přišlo oznámení doktorů. Naprosto fantastické. Prohledali mne až k ledvině a nenašli nic. Můj kámen se totiž někdy během tejdne rozmyslel. Dokážu si představit jeho myšlenky. "Operace? Jebat!" takže jsem ho musel někdy nevědomky potratit. Každopádně byl pryč i se zánětem, který jsem si vysloužl jakožto bonus věrného zákazníka.

Den po operaci: Vyndávání katétru. Nikdo, ale nikdo, nevíte, co je život, dokud vám nevytáhnou hadičku z močový trubice. Půlminutovej porod špatnou dírou. Vřele doporučuju. A to chození na záchod je taky hematofilní lahoda. Mňam.

Každpopádně jsem měl pořád horečky a vrazili mi dva paraleny. Velký. Pamatujete na mou myšlenku o strachu z udušení? Well, fuck. A to bylo ještě v době, kdy jsem to musel do sebe naklopit najednou a vleže, jinak by mi trubička propíchla ledvinu. Řekněte hypochondovi, že si může blbým pohybem propíchnout ledvinu a každá bolest bude od té chvíle propíchlá ledvina.

Po tom, co jsem byl úspěšně odhadičkován, jsem babičkodlačil. Celý dny jsem jen čet a spal. Zestárnul jsem aspoň o dvě doby ledový. Navíc vedle na lůžku spal prastarý inženýr, kterýho museli každý ráno přebalovat, chrápal, mlaskal a do telefonu řval. Bylo to jako poselství. Sigmo, jednou skončíš takhle. Jen bez titulu inženýra.
Saniťáci se každý ráno divili, že tam ještě jsem. Asi byli zvyklí, že jim každej pacient chcípne do dvou dnů. Well. Výborně.

Ale už jsem pryč. Zítra zase razím k obvoďačce kvůli nějakým papírům a dozvím se, kdy se můžu vrátit do práce. Hurá. Tohle byl pravděpodobně nejdelší článek na tomhle blogu. Takže předpokládám, že až sem nikdo nedorazil. Beztrestně teda můžu napsat tajemství nesmrtelnosti, lokaci Prvního slova a fakt, že vás nikdo nemá rád.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 3. května 2015 v 23:39 | Reagovat

Asi nejsmutnější na tom celým je, že jsem při čtení aspoň čtyřikrát umřela smíchy. Jsi fejetonovej tvor, Sigmo.
Jako léčenej hypochondr s tebou soucítím, a ač by menší pilule nebyly, kdybys to všecko vyzvrátil, museli by tě propíchat injekcema. Kdybys jich náhodou neměl dost.
TVŮJ ČLÁNEK BYL NA HLAVNÍ STRÁNCE (a já to neviděla)? Který? Žádám o zlomyslnou sebepropagaci!
Co mne tak praštilo do očí (kromě špatných čárek a diakritiky):
Nemůžeš osobu dohnat jednat. Můžeš ji dohnat k jednání. Nebo třeba ideálně k činu. Jednat někoho spíš donutíme.
A "bývají vhozeni" - bývají házeni - víš co, protože když "býváš", tak to značí opakovanou událost, a když někoho "vhodíš"... well, you get the idea.
Jinak gratuluji k přetrpění pekel a přeji méně temperamentní zdraví.

P. S. Cos měl ke chřipce, že ti dávali antibiotika?
P. P. S. Neleklo by se víc tvorů, kdyby je někdo rád měl? :-?

2 Krejdom Krejdom | Web | 4. května 2015 v 23:44 | Reagovat

Umírám. :D Obrazně. Nikdy bych neřekla, že někdo dokáže takovýhle nechuťárny popsat tak čtivě.

3 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 5. května 2015 v 14:49 | Reagovat

Pokud máš bradavky, tak jsi stejně žena, nebo jsi alespoň byl.
Chvílemi jsem měla pocit, že čtu nějaké hentai. Celou dobu jsem u toho tak trochu pochrochtávala, ale "za celej život jsem neměl v řiti tolik věci, jako za ten den" mě rozsekalo.

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 11. května 2015 v 8:06 | Reagovat

Sakra, čtu si to v práci a málem jsem se nahlas smála, aby z toho ještě nebyl vyhazov :D Obdivuju tě, jak se dokážeš na hadice v řiti dívat s humorem, to já bych asi nedokázala xD

5 Silwiniel Silwiniel | Web | 11. května 2015 v 8:06 | Reagovat

P.S. A koukej pít čerstvou vodu ze záchodu, ať se ti neudělá další kámen!

6 Tucka Tucka | E-mail | Web | 27. května 2015 v 15:28 | Reagovat

Takhle dlouhý články většinou nečtu, pobavilo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama