Poslední barvy stoupaj k nebesům

23. dubna 2015 v 20:50 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Tak nějak se omlouvám, kdyby mi autokorekce ve Wordu změnila ňáký slovo. Původně to měla být básnička, ale pak najednou "a víš co, Sigmo? uděláme z toho nějakou krátkou absurdní povídku". Takže tak. Kamení je vítáno.


Rotující kolečka vozíku vířila prach, který pokrýval svět šedi, po jehož povrchu kdysi kráčela stvoření, která měla tendenci hrát si na bohy. Teď byl téměř tichý, ve své niterní bolesti, kterou dal občas najevo mohutným pohybem litosférických desek a občasného zaúpění znějícího jako beznadějné volání o pomoc jiných světů, které ale byly parseky vzdálené a nemohly ho tak slyšet. Tento svět končil tak, jak začal. Sám. Pustý.
Ale než zpustne docela, budou na jeho povrchu ještě parazitovat ozvěny někdejších časů.
Vozík rachotil přes prach a drobné kamení a nohy v polorozpadlých botách ho následovaly. Rychlý krok, ne však na útěku nebo v nějakém spěchu. Bylo to již vžité tempo majitele nohou. Vidíme sešlého člověka v sešlém světě, kde ale není jiných lidí. On sám nikoho nepotkal celé věky. Rok, měsíc, den, hodina, minuta. Dokonce i vteřiny ztrácely smysl, jelikož jakákoli časová orientace se rozpadla. Bylo jen nikdy nekončící Teď. Stejně tak slova byla zbytečná, protože prakticky již nebylo nic, co by se dalo pojmenovat. Alespoň on nevyřkl jediného již… ano, o čase jsme již mluvili. V jeho hlavě sice zněly jakési vzpomínky na věty, ale více než těmi se řídil emocemi. Protože co jiné než emotivní pojmenování věcí slova jsou?
Neměl moc. Jen hlavu plnou obrazů, která ho udržovala mimo tuto realitu a tak ho držela při zbytcích zdravého rozumu. Nebyl blázen. Nikdy neměl blázny rád a ani nehodlal zešílet beznadějí. Upnul se k tomu jedinému, co v životě byl a nepřestal to dělat ani potom, co veškeré životy skončily.
Kdo byl? Věděl jen to, že je definice sebe sama. Zůstal z něj jen jakýsi skelet osobnosti viditelný pro všechny. A byl svým způsobem něco jako hříčka přírody. Ze všech těch hrdinů a silných jedinců přežil dost dlouho. Nepříliš statečný, nenápadný, bez výrazných charakterních rysů. Člověk přežívající ze dne na den. A pokud je nejhorší způsob existence, je to ten, který je založen pouze na přežívání. Jediná věc, kterou o něm můžeme říct a byla by zajímavá (byť pro někoho překvapivá), je ta, že před koncem se živil prodejem balonků. Je těžké dát jméno někomu, kdo se vzdal jakéhokoliv spojení s minulostí až na jednu, pro kterou neexistuje oficiální jednoslovný výraz.
Každopádně své živnosti se nevzdal. I když nemá komu, své balonky má stále u sebe. Je posledním vlastníkem jakýchkoli barev. Vlají nad jeho nákupním košíkem, který je plný konzerv a zbytečností, které se dají nalézt v prachu.
Rychlý krok a rachot koleček. Proč zůstal? Nepamatoval si, že by upsal svou duši pro přežití. Vlastně si nepamatoval vůbec nic. Jen pro jistotu. Jistě, ví, jak to začalo. Jakýmsi pomalým rozkladem. Tolerance jejich světa proti parazitaci klesla a vše postavené lidskýma rukama se začalo okamžitě rozpadat. Později i svět samotný. Někdy v noci byly na nebi vidět jeho kusy, jak jako přirozené družice krouží kolem jeho zbytků.
Balónkář měl spousty vzpomínek, ve kterých se utápěl, ale stále byl ve střehu. Co kdyby náhodou? Ano, svět byl pustý a nebylo lidí, jako byl on. Ale přesto se měl na pozoru. Jediné po čem toužil, bylo dát někomu balonek. Je jedno jaké barvy. Měl jich spousty. Občas nějaké nechal vystoupat k nebi jako manifestaci jakési svobody a naděje. Ještě mu zbývala jedna bomba s heliem.
Nazval by své balonky přáteli. Rozmlouval by s nimi. Ale i přes veškerou situaci to stále považoval za bláznovství. A bláznovství neprospívá obchodu. Ale kdy naposledy nějaký měl? Pamatoval si, jak jednou narazil na tělo ležící v prachu. Ruka vztyčená k nebesům v posmrtné ztuhlosti jako by obviňovala vyšší moc za tento osud. Ale copak si za to lidé nemohli sami? Balonkáři to bylo jedno. Jediné, co udělal, bylo to, že nafoukl jeden modrý a nacvičenými pohyby z něj vytvaroval žirafu. Tu pak přivázal k zápěstí nalezeného těla. Aniž by se nad celou situací pozastavil, pokračoval ve své bezcílné a naivní cestě. Tentokrát to byl dárek. Příště to bude obchod. Vlastní přeci barvy. Kdo by nechtěl barvy v záplavě šedi?
Vlály nad jeho hlavou jako majáky. Dnem i nocí. Definovaly ho a připomínaly mu, kým je. Vlastně to, co poslední věky prožíval, byla jen obsese vlastní identitou. Krok za krokem, občas se zastavil, pokud našel něco v prachu, co ho zaujalo.
Někdy putoval celé dny v dešti, když už se svět rozhodl pršet. Plnil prázdné konzervy vodou v naději, že vydrží do dne, kdy konečně potká někoho, kdo ocení jeho práci. Nebo přinejmenším do dalšího deště. Suchá země okamžitě pohlcovala vodu a nikde nezůstávaly louže. Stejně tak z půdy nevzešla žádná rostlina. Všechny stromy v tomto světě byly staré, suché a pokroucené. I ony se brzy rozpadnou.

Nevěděl, co za náhlou paranoiu ho to přepadlo. Předtucha. Pud sebezáchovy ho nutil zrychlit, protože někdy si připadal, že cítí dech na svém krku. Nebyl dost odvážný na to, aby se otočil, když měl tento pocit. Raději zavřel oči a běžel rovně dál. Když to skončilo, ohlížel se téměř s každým krokem, ale neviděl nikoho. Jak by mohl.

A přece. Jednoho dne za sebou zahlédl několik vzdálených siluet, které se k němu pomalu blížily. Po několika dlouhých hodinách se musel zastavit. Byl zvědavý, protože už zapomněl, jak člověk vypadá. Vždyť ani nevěděl, jak vypadá on sám.
Blíž a blíž. Již mohl spatřit tváře těch dehydrovaných, bledých stvoření, která se k němu opatrně blížila. Nahé kreatury se skoliotickým držením těla. Jejich oči byly černé, nozdry doširoka roztažené, jak nasávaly pach, kterým se pravděpodobně řídily více, než zrakem samotným.
Takhle tedy vypadáme, proběhlo hlavou Balonkáři. Tedy ne ve slovech. Tohle jsme my a tohle z nás zbylo. A já jsem jedním z nich. Oni jsou jako já. To znamená jediné.
Vysušená ústa se pokoušela zformovat nepoužívaná slova, ale vzešel z nich pouze chraplavý vzdech. Teď stáli naproti sobě. On a oni. Pravděpodobně osamělí druzi, stejně jako on. A jelikož se jejich cesty protnuly, Balonkář musí udělat to, co je jeho povinností. Usmál se na ně a oni mu to opětovali tak, že (pravděpodobně v nechápavém gestu) natočili hlavy na stranu. Prstem jim naznačil, aby chvíli posečkali. Pak vytáhl dva balonky, napustil je heliem a svázal provázky. S úsměvem došel až k nim a natáhl k nim ruce. Opětovali.

Dva barevné balonky vysoko na obloze praskly. Hluboko pod nimi stojí nákupní vozík plný šrotu, špinavé vody a plesnivých zbytků. U jeho koleček splihle leží několik prasklých gumových vaků na provázcích. Netknuté tělo se stále usmívá, neb dosáhlo konce své cesty.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 29. dubna 2015 v 23:25 | Reagovat

Fajn pohádka na dobrou noc.

2 spinam spinam | Web | 9. července 2015 v 14:37 | Reagovat

Tak dobrý příběh už jsem dlouho neviděla... Skvělej začátek, průběh a hlavně ten konec... Děkuju za skvělý zážitek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama