Mufra

26. prosince 2014 v 13:22 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Rychlopovíka, co jsem nadatlil před odchodem do práce. Neměla být původně na toto téma, pak jsem si pohrával s myšlenkou, že zaútočím na city příležitostného čtenáře, ale...nah. Vlastně je to jen takový strohý plůtek, který brzo asi namaluju o něco víc a je to mnohem méně psychedelické, než to mělo být původně. Ale což.



Někteří z nás se krčili u zdí místnosti, jiní pod stoly a na naše hlavy dopadal prach z otřásajícího se stropu. Další vlna bomb v této nesmyslné válce zasahovala už zdemolované město. Stejně jako další a další, dokud nebude vymýcena poslední živá duše v této titěrné zemi, která se provinila…čím? Jaké byly skutečné důvody skryté za záminkami, které proti nám použili?
V našem sklepním úkrytu se skrývala skupina nesourodých přeživších. Navzájem se neznáme, ale v rámci jakési solidarity žijeme pospolu. Ale je nás příliš. Určitě by každý z nás uvítal, kdyby někdo zemřel, odešel, či prostě nějakým způsobem zmizel, protože zásoby jsou, ruku na srdce, dost mizerné. Další vlna náletů není předem hlášena, takže i když je venku klid, zůstáváme tady, dokud nás nouze nevyžene nahoru. Zatím nám přeje štěstí. Jak v tom, že nám strop nespadl na hlavu a východ nebyl zavalen sutinami, tak v tom, že nepřišel další hladový krk. Zatím žijeme. Což na druhou stranu možná není radno nazývat štěstím.
Už dávno jsme ztratili pojem o čase. Nemáme tušení, jestli je den, noc, jaký je vlastně měsíc. Navzájem spolu moc nemluvíme, pokud vysloveně něco nepotřebujeme. Alespoň co se týče dospělých. Těch pár dětí, co je tu s námi se o sebe starají navzájem a šeptají si mezi sebou. Ostatní je nechávají na pokoji. Žij a nech žít. Ale na tom jejich šepotu bylo něco, co alespoň mně přišlo jaksi podivné. Kradmé pohledy vrhané po starších obyvatelích sklepa, jako by věděli něco, co my ne a báli se nám to říct. Nu, každý máme nějaké své tajemství. A to je možná důvod, proč tu spolu dospělí vzájemně nemluví. V této malé komunitě by se vše hned rychle rozneslo a bůhví jaké by mohly být následky. Kolik z nich třeba přesně nedodržuje příděly? Nekradou si navzájem své talismany? Protože vím, že každý tu máme alespoň jeden, abychom se udrželi na hladině zdravého rozumu.
Pak ale přišel ten zlom, který nás uvrhl do pochybností o zdravých rozumech kohokoliv z nás.

Už nějakou dobu byl klid, ale málokdo mu opravdu věřil. Nikdo se neodvážil vystrčit hlavu ven, protože každou chvíli mohl přijít další nálet. Ale ono nic. Ticho vládlo jak na povrchu, tak i pod ním, přerušeno občasným zakašláním nebo šepotem některého ze zmíněné skupinky dětí.
"To vážně nikdo nic neudělá?" ozval se někdo, "To se vážně těm bestiím nikdo nepostaví? Jak dlouho budou tohle dělat? Dokud nezbyde jediný kousek sutin týhle země?"
"Už mě nebaví se tu krčit," řekl další, "Ani to nevypadá, že by se někdo tam nahoře pokoušel klást odpor. Prostě si jen necháváme srát na hlavu."
"Ale vždyť můžeme odejít," řeklo jedno z dětí do trapného ticha. Ostatní jeho soukmenovci se na něj otočili a zasyčeli. "Měli by to vědět," ohradilo se dítě, "jsou v tom s náma."
"Ještě něco cekni, Jestřábe, a přísahám, že tě přivážu ke stropu," vyjelo jedno ze starších. Pravděpodobně si mezi sebou dali nějaké tábornické přezdívky, napadlo mne. Tohle byla jedna z prvních větších rozepří, kterou jsme tu kdy měli.
"Já už si to taky nemůžu nechávat pro sebe. Může nás všechny zachránit," řeklo další děcko.
"Neuvěří nám!"
"Možná ne všichni, ale někteří třeba ano, pamatuješ, co říkal?"
"Co říkal kdo?" zeptal se jeden ze starších. Myšlenka, že děti mluvily s někým, mimo naši komunitu, nás všechny vyděsila.
Chvíli bylo ticho. Pak starší dítě ze skupiny vybídlo černovlasé děvče: "Tys ho viděla první. Mluv."
Nepamatuji si to slovo od slova, ale bylo to tak, že děvče v době, kdy všichni spali, opustilo sklep a vydalo se samo nahoru. Těžko říct, jestli ze zvědavosti, nebo bylo hnáno hladem. Klíčové bylo to, že něco spatřila. Něco, čemu všechny děti říkaly Mufra. Když jsme se ptali, jak to něco vypadá, celá skupinka dětí se začala dohadovat o jeho podobě, což v nás vyvolalo pochybnosti. Nakonec se shodly na tom, že Mufra (jeho jméno je ve skutečnosti o moc delší, ale ony si ho zkrátily) je něco mezi medvědem a muflonem, co se stavby těla týče, ale obličej má velký a kulatý, celý lysý - na rozdíl od zbytku těla, který pokrývá srst, která je u límce černá a postupně šedne až doběla - a podobný lidskému. A ano, mluví. Nejprve řekl děvčeti, že jí a nás ostatní může odvést do země, kde se neválčí. Je tam mír, jídlo pro všechny a my jsme do jednoho zváni. Až přijde čas, přijde pro nás.
Samozřejmě, že žádné z dětí děvčeti nevěřilo, stejně jako jim nevěřil nikdo z dospělých ve chvíli, kdy jim to bylo předneseno. Ale postupem času i ostatní přemohla zvědavost a pomalu, ať už jednotlivě, či po skupinkách, opouštěly úkryt a setkávaly se s tímto stvořením slibujícím konec všeho skrývání a strachu z války.
Jistě, všichni jsme se jim vysmáli. Bylo to až příliš kruté, přiznávám. Někteří z nás ale neměli náladu na dětské žerty, ačkoli ony svým fantaziím možná věřily. Ale my brali situaci vážně. Naše fantazie šly stranou, museli jsme se držet faktů.
Ale stejně mám dojem, že v některých z nás hlodala pochybnost.

Jedné noci nás vzbudil křik. Šlo o cyklicky se opakující větu. Zněla: "Byl tady!". Někdo z nás zapálil svíci a osvítil tak obličej zpola vyděšeného a zpola vzrušeného chlapce, kterému ostatní říkali Rezek.
"Přišel za mnou a ukázal mi místo, kam nás všechny odvede!" vykřikoval. Ostatní se k němu seběhli a zasypávali ho otázkami. Několik dospělých si bylo pro jistotu ověřit, jestli do našeho sklepení někdo nevnikl, ale vrátili se s tím, že zámek je neporušen.
"Vypadalo to tam jako naše město před válkou," vypravoval Rezek, "jen lepší. Mufra říkal, že je to to samé město, jen jinde a jindy. Prý si pro nás přijde už brzy."
"Něco se ti jen zdálo," snažili se pohřbít jeho tvrzení starší a závistivé děti.
"Mufra říkal, že si to budete myslet. Nechal tu důkaz," odpověděl na to Rezek a ukázal k podlaze. Ze škvíry mezi kameny se pnul stonek, na jehož vrchu se našimi dechy chvěl květ v rozpuku. Naše společnost se rozdělila na dvě frakce. Jedni tvrdili, že rostlina je tu už delší dobu, jiní pomalu začali přecházet na stranu dětí a považovat to celé za zázrak.

Můžu se jen dohadovat, proč u některých došlo k tak bleskové změně názoru jen na základě tak malého pseudodůkazu. Stojím na straně, která nevěří v nějaká podivná stvoření cestující mezi světy, kde existují stejná města ale… tady šlo pravděpodobně o to, dát někomu iluzi naděje. Takhle možná vznikala náboženství, ne? Lidé se v nouzi obraceli na původce sil, které si nedovedli vysvětlit. Šířili svou myšlenku dál a doufali. A myslím, že tahle komunita společnou víru potřebovala pro to, aby se situace nezhoršila a my měli k čemu upínat své mysli. Tohle vím teď, ale předtím jsem pouze kroutil hlavou.
Pravdou je, že nikdo nedokázal vysvětlit, jak tu dokázalo vykvést něco bez slunečního světla a pravidelného zalévání.

Čas běžel. Těžko říct, kolik ho uběhlo. My, kteří jsme zůstávali mimo skupinu oněch "věřících" jsme dál vedli své zádumčivé ticho. Občas jsme zaslechli útržky konverzací. Bavili se o tom, jestli Mufra je opravdu zvíře, nebo je to jen člověk v masce. Děti odpovídaly, že jeho podoba pro tento svět je taková, jakou ji popsaly. Dokonce jsme našli několik dětských kreseb, které byly později spáleny. Ale myslím, že jsme si každý alespoň jednu nechali.
Já tedy určitě.
Jednou za mnou přišel jeden z naší skupiny. Bylo to snad poprvé, co jsem s někým měl delší rozhovor. Začal formálně, představil se mi, ale ukázalo se, že je to celé jen jakási zástěrka pro přednesení jeho návrhu. Skupinka věřících totiž stále mluvila o tom, že čas odchodu se blíží. Což by znamenalo, že se uvolní místo. Víc jídla pro všechny. A vznikalo dilema mezi morálkou a sebezáchovou. Jednoduše chtěl vědět, jestli jim budu v odchodu bránit a přesvědčovat je o jejich šílenství, jak to sám nazval, nebo je nechám jít, čímž se zvedne procento, že přežijeme o něco déle. Přiznám se, že do té doby jsem o této věci vůbec nepřemýšlel.
"Já jim teda bránit nebudu," řekl mi, "jsou to blázni, pokud se chtěj honit za přeludem. Tím líp pro nás. Až opustí sklep a budou se chtít vrátit, mají smůlu. Už je nás tu moc. Ať si najdou svůj."
Nevěděl jsem, co na to říct, a tak se po chvíli mlčení přesunul k dalším, aby jim řekl to samé.

Čas nadešel. Alespoň tomu tak říkali. A někteří z nich projevili obavy. Víra v něco je jedna věc, ale opustit bezpečí úkrytu, aby následovali něco, co vlastně není jisté… to se jim začalo pomalu příčit. Několik jich odřeklo s tím, že počkají, až Mufra přijde znovu, i když jim bylo jasně řečeno, že toto je jediná šance, kterou mají. Buď budou zachráněni, nebo skončí tady bez jistoty na přežití. Přišlo mi, že toto nové náboženství se začínalo rozdělovat na jakési skupiny s odlišnými názory. A pokud vím, bude mutovat dál.
Třináct jich opustilo bezpečí našeho úkrytu, převážně děti. Hlavně ty, které údajně spatřily Mufru jako prvního. Hned jak se za nimi zabouchly dveře, rozložení našeho společenství se ukázalo v plné váze. První část se jim vysmála jako sebevražedným bláznům. Druhá se chtěla pustit za nimi a zabránit jim v uskutečnění jejich honby za sny, které je hnaly do spárů smrti. Ta třetí věřila, že budou opravdu odvedeni na lepší místo a doufala, že nadejde i jejich čas. Navenek o nich smýšleli jako o svých bratrech, my ostatní jsme ale věděli, že jim závidí, protože oni sami nedokázali přemoci strach.
Pár minut po tom, co se dveře zavřely, začal nálet. Země nad námi se otřásala jako vždy, ze stropu začaly padat kusy sutin a už to vypadalo, že nás to tu zavalí. Pojednou bylo ticho. Jako by bombardování něco utnulo, čas se zastavil, nebo my byli přeneseni někam hodně daleko.
V tom okamžiku druhá skupina (společně se mnou) vyrazila ven ze sklepa, aby uskutečnila svůj plán na záchranu raněných, popřípadě aby zjistila ztráty. Prodrali jsme se sutinami budovy, ke které sklep původně patřil. Všude venku byl kouř a prach, neviděli jsme moc daleko a dusili jsme se při pokusu volat na skupinu, která od nás odešla.
I když prach spadl, nemohli jsme najít nikoho z nich. Žádná těla, pozůstatky oblečení, stopy, že by vůbec prošli kolem. Ani přes to většina z nás nemohla uvěřit, že by je jejich mytická bytost odvedla do lepšího světa.
Při pokusu o návrat zpátky jsme zjistili, že sklep je zamčený. Zbývající dvě skupiny se rozhodly nás zapudit.
Co mohu říct dál? Chvíli jsme šli spolu, ale nakonec jsme se rozdělili. Stále se ukrýváme, ale jsme v pohybu. A čím dál víc s odstupem času se má filozofie začíná měnit. Když přemýšlím zpětně, možná jsem přeci jen zahlédl něco, co mohlo být buď hrou kouře, světla a stínu. Nebo to mohlo být něco o velikosti medvěda s obličejem podobným tomu lidskému, jenž se na nás soucitně dívá a následně mizí v záblesku světla.

A i když si nedokážu přiznat, že něčemu takovému věřím, něco ve mne stále doufá, že si pro mne Mufra přijde a odvede mne pryč. Do města, které je jinde a jindy. Někdy vytáhnu kresbu, kterou u sebe nosím a jen čekám. A zatím nikdo nepřichází.



Původně to mělo být o kosmonautech, z nichž jeden uviděl v prostoru jednorožce...ale...to už by bylo asi moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám udělat blogu stránky na facebooku?

Ó, ano, všemocný Sigmo!
Táhni, lůzo!

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 27. prosince 2014 v 17:02 | Reagovat

Všichni si nechávají srát na hlavu, to je častý námět. :D

2 Elis Elis | Web | 28. prosince 2014 v 14:16 | Reagovat

Krásně napsané a přečtené jedním dechem, a námět vzkazuje lidem důležité poselství, ale je na každém jak ho přijme a co z toho vyvodí a právě to je někdy ten problém proč se lidi nemohou shodnout  a na něčem domluvit...

3 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 20:30 | Reagovat

Mam mininutkání spáchat ilustraci, ale...
Meh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama