Venuše

24. listopadu 2014 v 17:33 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Protože poslední dobou žiju sen bez internetu (10 hodin v práci, 10 hodin spánku, 4 hodiny volného času), nemám vůbec čas na blog a hrstku mých příležitostných odběratelů. Ale jelikož se konečně na zem sneslo připojení a chvilka volna předtím, než se vypravím na noční, kde opět budu vyvolávat svou mantru "Království za paleťák!", uploadnu vám sem příběh, který jsem datlil každé ráno před odchodem do zaměstnání. Psychedelické? Ano. Hlubší smysl? Kdeže. A kdo uhádne, jaké dílo mne inspirovalo, zapíše se do mého cookielistu.



Jaká odpornost! napadlo Osobu mužského pohlaví ve chvíli, kdy poprvé spatřil zdeformovanou kořenovou zeleninu, kterou právě vyňal ze zeminy. Špinavá a rozvětvená mrkev, tedy vlastně několik srostlých do sebe. Pokryta slepenci hlíny s kousky popela, který se používal jako ochrana proti plevelu. Ale cožpak záleží na vzhledu věci, která za několik málo hodin skončí v polévce? Osoba mužského pohlaví se nemohla zbavit myšlenky, že ze země vytáhla něco, co odporuje normě. Mutanta, který narušuje jeho představu o krásné a jednotvárné mrkvi.
Ale přece…
Když objekt své chvilkové nenávisti očistil od černozemě, nemohl se ubránit podivu nad vlastní hloupostí. Vždyť přeci jde o obyčejnou záležitost přírody, jaká se stává každou chvíli. Lidem, stromům, zvířatům. Navíc po očistě už tento spletenec nevypadal tak odporně. Dokonce vzbudil v Osobě mužského pohlaví větší zájem. Využila tedy věci, která byla člověku dána, aby ho odlišila od ostatního tvorstva. Představivosti. Není tento výrůstek podobný ruce spuštěné podél oblých boků? A není tento nohou, která obepíná druhou? A nevypadají ty dvě malé dírky pod zelenými listy přesně jako dvě malé oči? Dokázal si i představit zbytek obličeje, který scházel. Coby fotograf-amatér musela Osoba mužského pohlaví nacházet věci tam, kde je nikdo jiný neviděl, ne?
Odpor se postupně měnil v obdiv a poté v nadšení. V tuto chvíli v nejmenším nepochyboval o fotogeničnosti této věci, kterou bezpochyby sám vytvořil. Kdo zasel semena do země a pravidelně ji zaléval? Vlastně to bylo jeho dítě, jeho vlastní výtvor, který se lišil od ostatních. Nemohl se ubránit pocitu, že dvě malá očka této malé Venuše, jak ji v duchu nazval, láskyplně vzhlíží.
Setřásl z hlavy tu podivnou myšlenku. Ach, ta asociace. Nemůže přeci upřednostňovat zmutovanou mrkev před vlastní rodinou. Dokonce ani při pohledu na vlastní děti neměl takový pocit, jaký ho zaplavil před chvílí. Zastyděl se. Ale rozhodně se nemůže té věci zbavit obvyklým způsobem. Než ji zkonzumuje, rozhodně ji musí zdokumentovat. Pochlubit se ostatním svým výtvorem, ke kterému mu dopomohl omyl přírody. Zabalil tedy Venuši do kusu hadru a vydal se s ní ke svému malému ateliéru, který byl součástí jeho domácí pracovny. V tuto chvíli nebyl doma nikdo, kdo by ho od práce vyrušoval. Výborně.
Samotný proces dokumentace vyjevil se jako nadlidský úkol. Ať nastavoval světlo, jak chtěl a aranžoval sebevíce, měl pocit, že stále nevyniká potenciál té mandragoře podobné bytůstce. Opět se musel pozastavit nad vlastním myšlenkovým pochodem. Proč uvažuje o zelenině jako o člověku? Vždyť by stačilo pouze položit ji na stůl a několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu. Nebo mobilního telefonu. Nejde o umělecký portrét, no ne? Jen o něco, s čím se může pochlubit přátelům na sociální síti, obdržet několik palců a gramaticky chybných komentářů. Pokud nějaký. To přece nemůže být tak těžké!
Z přízemí zaslechl volat své jméno. Teď rozhodně ne, pomyslel si, a co nejtišeji zamkl dveře pracovny.
***
Manželka Osoby mužského pohlaví shledala dům prázdným. To, že pracovna byla zamčená, ji nepřišlo nijak neobvyklé, tedy pokud se v ní někdo zrovna nenacházel. Nezajímala se o manželovy koníčky a práci, on sám ji beztak nedovolil zasáhnout do jeho organizovaného chaosu, který by se mohl jakýmkoliv zásahem, či pokusem o úklid změnit v nesmyslný pořádek, ve kterém by se sám nevyznal.
Manželka přichystala mrkveprostý oběd, a spořádavší mělký talíř se posléze uložila ke spánku, jak to měla po práci ve zvyku. Zatím nijak nepřemýšlela nad tím, kde by mohla Osoba mužského pohlaví být, nebo co zrovna dělá a s kým.
Circum do hodiny se vrátily ze školy děti, Chlapec a Děvče. S lomozem jim vlastním vtrhli do domu, aniž by vzbudily manželku snící o lepších podmínkách, ve kterých se právě nacházela. I ony shledaly, že otec není přítomen, snědly studené jídlo ze sporáku, neb ohřev zdál se jim nadbytečným žroutem času, navíc poživatiny nebyly až v takovém stádiu chladu. Odbyly si své povinnosti a vrhly se na volnočasovou zábavu, dokud se jejich matka neprobudila a neuložila jim domácí práce.
***
Blížil se večer a Osoba mužského pohlaví se stále neukázala ostatním členům rodiny. To už Manželka pojala vážnější podezření. Mobil, na který ho prozváněla začal hrát Beethovenovu Devátou z botníku na chodbě. Očividně si ho ve spěchu zapomněl. Kam ale pospíchal? přemýšlela Manželka Osoby mužského pohlaví. Její ženská podezíravost se pohybovala lehce nad hladinou normy. Vzala z koše na špinavé prádlo jednu z jeho košil a jala se ji očichávati, nezachytí-li její čichové ústrojí částečky parfému, který mohl, ale nemusel patřit jí samotné. Jediné, co ucítila, byl jeho vlastní pot a zápach ponožek, které byly na košili položeny. Ale! Všimla si jednoho vlasu delšího, než jaké se běžně vyskytovaly na pleši Osoby mužského pohlaví. Mohl být její. Ale nemusel!
Vyšetřování pokračovalo. Prohledala seznam jeho událostí v mobilním telefonu, diáři, který ležel na konferenčním stolku, a usoudila, že zkrátka musí být někde na záletech, protože na dnešek nemá žádný záznam. A kdo by si psal poznámky o tom, že v určitou dobu podvádí svou milující polovičku. To je přece úplně logické.
Ale jistá její část přece jenom pochybovala o jeho schopnosti najít si bokovku. Zavolala tedy jeho přátelům, aby se dozvěděla, u kolika z nich má krytí. Žádný z nich nic nevěděl, ale i to může být předem nacvičená odpověď. Ona ale měla jasno. Pokud se do rána nevrátí, zabalí mu kufry. Vůbec jí nepřišlo divné, že jeho boty jsou pořád v domě, stejně jako doklady a jiné osobní věci. Auto se také nepohnulo z místa. To byla určitě nějaká laciná kamufláž, která měla zajistit důkazy, jež jí po svém návratu vmete Osoba mužského pohlaví do obličeje. Ale na tohle ona bude připravena a nekompromisně ho požene k rozvodu. Ať už je pravda na jakékoliv straně, má ji ona a nikdo jiný.
***
I děti, které měly myšlenkové pochody geneticky zděděné po obou rodičích, rozvíjely teorie, kam se jejich otec mohl podít. Ani jedno z nich ovšem nenapadlo, že by opustil dobrovolně. Zpočátku zůstávaly u racionálních vysvětlení, která se v časech minulých ukázala býti pravdivými. Ale jelikož jejich hlavy byly ovlivněny představivostí Osoby mužského pohlaví a podezíravostí Manželky, pustili se Chlapec a Děvče do poněkud divočejších vod, které jsou jejich věkem omluvitelné.
"Já si myslím," řeklo Děvče, "že ho někdo unesl. Každou chvíli zazvoní telefon a někdo bude chtít vysoké výkupné." Shodou okolností v tu samou chvíli spustila z chodby Beethovenova Devátá. Děti se jaly poslouchati, jestli matka telefon zvedne, ale nestalo se tak.
Tato hypotéza děti brzy omrzela. Jejich otec nebyl totiž unesen lidmi, nýbrž vetřelci z jiného Prostoru, kteří na něm hodlají provádět pokusy, zkoumat jeho orgány a křížit ho s různými hlodavci. S tímto přišel Chlapec a přitom nenápadně pokukoval na svého křečka, který momentálně plnil svůj životní úděl; běhal v plastovém kole. Toto tvrzení navíc vysvětlovalo, jak to, že v domě nebyly žádné známky zápasu. Prostě byl unesen za pomocí paprsku.
Tady se ohradilo Děvče. Sice souhlasilo s tím, že jejich otec mohl dostat zásah nějakým paprskem, ale kdyby byl unesen, přece by museli být nějací svědci, ne? Co když byl pouze zmenšen do takové velikosti, ve které ho zkrátka nemohou vidět? Vyděšeně vylezli každý na stůl, aby náhodou svého otce nezašlápli. Chlapec pak vzal z jednoho ze svých šuplíků lupu, se kterou se pokusil najít ztraceného patriarchu, avšak marně.
"V našem pokoji není!" prohlásil rozhodně a opatrně pokračoval ve své činnosti s dalšími místnostmi v domě, minuv matku, která zmateně pobíhala mezi pokoji ve své snaze dokázat manželovu nevěru. Na děti dočista zapomněla.
Chlapce brzy toto pátrání omrzelo. Vyžadovalo příliš pozornosti a trpělivosti, kteroužto on jako dítě postrádal. Vrátil se tedy do pokoje s tím, že otec se nezmenšil, ale ve skutečnosti je neviditelný.
"Myslíš, že by chtěl, abychom ho našli?" zeptalo se Děvče.
"Určitě. Máma už ho taky hledá," odpověděl Chlapec. I když měl o své myšlence vážné podezření. Co když se Osoba mužského pohlaví schovává pouze někde ve skříni nebo pod postelí? To by bylo nudné. Určitě musí být neviditelný, ale nemůže se dotknout věcí, aby nám dal znamení! napadlo ho a v naprostém rozporu s touto hypotézou sňal z postele prostěradlo. "Pokud je neviditelný, můžeme ho do toho chytit a pak uvidíme, kde je!" Jeho sestra s nadšením chytila druhý konec a napnuvší ho s ním oba chodili po chodbách a pokojích. Opět minuli matku, která už začala balit věci osoby mužského pohlaví a vůbec neprojevila zájem o to, že její děti se s nejvyšší pravděpodobností pomátly na rozumu. Ony si ale její ignorace všimly jasně a zřetelně. To vyeskalovalo k dalšímu rozhodnutí. Jejich otec není neviditelný, ale ony ano. S touto zjevnou pravdou přes sebe hodily prostěradlo a začaly hýbat věcmi po domě, čmárat po zdech a klepat na dveře. Nakonec usnuly přede dveřmi pracovny.
***
Manželka Osoby mužského pohlaví nespala celou noc a přemílala si myšlenky. Nevracel se, neozýval se. Občas se její žárlivost změnila ve strach, jestli se jejímu manželovi opravdu něco nestalo. Někdy se objevily ty samé nápady, jaké měli Chlapec a Děvče. Jak vidno, nikdo z rodiny nebyl příznivcem Occamovy břitvy, takže nebýt Manželčina rozhodnutí vyklidit pracovnu, nikdy by se nedozvěděli, kde Osoba mužského pohlaví vlastně je.
Když dorazila před místo jí a jejím dětem zapovězené, zakopla o dvě spící postavičky zabalené v prostěradle, čímž je nekompromisně vzbudila. Ze svazku klíčů, které visely v chodbě, vzala ten, co se nejvíce hodil k zámku. Dovnitř mu sice musela dopomoci kladivem, ale nakonec s ním otočila celkem snadno. Dveře se pomalu otevřely a místnost za nimi Manželce naskytla podivuhodně groteskní a nechutnou scenérii.
Osoba mužského pohlaví setrvávala v jakémsi cyklickém klanění a mumlání. Střed místnosti tvořil kruh lamp a zdrojů světla, ve kterém se nacházel primitivní oltář sestavený z toho, co měla Osoba mužského pohlaví za celý den po ruce. A zde se nacházel objekt mužova uctívání. Plesnivějící kořenová zelenina vzdáleně připomínající malou ženskou postavičku. Svraštělý povrch se skvrnami od hlíny, zemitý zápach, který byl ale překryt pachem mužova potu a semene, ze kterého se Manželce zvedal žaludek. Šokována výjevem, který právě spatřila, zasypala Osobu mužského pohlaví otázkami. Proč, co a jak. Stále dokola. On ale pokračoval ve svém klanění své Venuši.

Manželka vzala do rukou tu odpornost a chtěla ji mrsknout do koše. A následně zavolat na psychiatrii. Ale pak jí nějaký neznámý podnět zastavil. Odpornost? Kdeže! Vždyť je to přeci nádherné. Nevěděla proč, ale zničehonic ji zaplavil láskyplný pocit k té hnijící mrkvi. Položila ji zpět na oltář a padla na kolena.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tril Tril | 4. prosince 2014 v 15:38 | Reagovat

To je naprosto šílené :-D  :-D Neinspiroval tě Bradbury? A nebo Hitchcock...

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 22:25 | Reagovat

[1]: No, on by to stejně asi nikdo neuhád, tak to prásknu. Kafka to byl! :D Nevím proč, ale tohle jsem plánoval napsat hned, co jsem přečet Proměnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama