Svobodní

22. října 2014 v 21:07 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Jelikož moožná delší dobu nebudu aktivní, tak vám sem vrazím jednu soutěžní povídku, kterou jsem napsal pro literární obtýdeník Tvar. Na soutěž se buď zapomnělo, nebo její vyhlášení někde zaniklo, takže nevím, jestli jsem vůbec nějak dopadl. Ale co, povídka na téma Chudoba se mi tu stále ještě válí v jedné ze složek, tak vás s ní aspoň ukamenuju. Byla psána v rychlosti, nějak jsem nad ní nepřemýšlel a není to můj obvyklý styl. Skoro.



Navzdory situaci, ve které se nacházeli, tvrdili Stasya a Nikolai, že jsou bohatí. Neměli nic, krom své svobody, kterou však považovali za to nejcennější, co jim bylo osudem dáno. Zatímco pro Stasyi, které bylo osm, toto tvrzení opravdu něco znamenalo, pro jejího o několik let staršího bratra to byla jen jakási záplata. Něco, o čem se musel přesvědčovat, aby byl schopen fungovat a žít dál. Aby neztratil naději.
Ulice celého světa byly plné dětí a mladistvých bez domova, a pokud tyto dva někdo hledal, jejich tváře se ztratily mezi mnoha jinými obličeji na nekvalitních fotografiích, které byly policii podávány. Ještě před rokem Nikolai se Stasyí byli obyvatelé dětského domova. Děvče si své rodiče nepamatovalo, Nikolai matně, takže o nich nemohl říct, jací byli. Samozřejmě jim zazlíval to, že jimi byli opuštěni, ale sestru nechával v naivních představách, že to udělali pro jejich vlastní dobro, protože oni sami by se o ně starat nemohli. Můžeme se jen dohadovat o tom, jak se těm dvěma povedlo utéct, hlavní bylo, že teď měli onu svobodu, která byla zmíněna už na začátku. To ovšem neznamená, že to měli lehké.
I přes všechny výhody, které by to mohlo přinést, rozhodl se Nikolai distancovat se od jiných dětí, které potkal podobný osud. Možná to pramenilo z jeho zkušeností, jaké měl s ostatními dětmi dříve. V dětském domově panovala značná rivalita a on nepatřil zrovna mezi ty dominantní jedince. Často přišel i k vážným zraněním, když bránil Stasyi, která byla kvůli své slabosti a neduživosti ostatními utlačována. A mohlo to kolikrát dopadnout hůř, nebýt vychovatelek, které šly náhodou kolem. Nezacházely sice s dětmi nějak láskyplně. Nikolai by je označil jako staré a zahořklé, ale dostalo se mu od nich pomoci vždy, když to nejvíce jejich svěřenci potřebovali.
"Drž se od nich dál, ano? Je lepší, když jsme jen dva. Ve větší skupině by nás mohli snáz chytit. Oni by utekli a sebrali nám všechno, co by našli," vysvětloval jí.
"I Natašu?" zeptala se Stasye vystrašeně a přimknula k sobě odřeného plyšového králíka, kterého u sebe měla už v Domově.
"Dokonce i tu," přisvědčil Nikolai vážně. To pro jeho sestru byla dostatečná výhružka.
Jejich první zima byla zlá. Sourozenci přespávali v opuštěných domech bez oken. Většina z nich vypadala, že každou chvíli spadnou. Naštěstí v sobě měly často dost kusů nábytku na to, aby Nikolai rozdělal alespoň malý oheň. Jednou, nebo dvakrát si kouře vycházejícího z budovy, kterou obývali, někdo všiml, takže docházelo ke stěhování. A jednou dokonce Nikolai omylem založil požár. Ne vždy se dařilo.
Potíže byly s jídlem. Když se nepovedlo ani jednomu z nich ukrást nic v obchodě, byli o hladu dlouhé dny. Někdy Stasyin bratr opouštěl místo, které obývali, a vracel se s masem. Nikdy neměl to srdce říct jí, že jde o toulavého psa. Potřebovali jíst, ale Stasye dokázala být dost svéhlavá a kdyby věděla, co jí bratr přinesl, možná by odmítala jíst už cokoliv.
Bylo to koncem zimy. Mráz byl tohoto roku paradoxně horší, než uprostřed. Uprostřed noci Nikolaie vzbudilo Stasyino kašlání. Z ohně, který před několika málo hodinami hořel v rozpadajícím se krbu, zbyly jen rudě žhnoucí uhlíky, které do chladné temnoty zářily jako zlověstné oči. Nikolai se rozespale připlazil k sestře a sáhnuv jí na čelo zjistil, že má horečku. Tehdy došlo k několika špatným rozhodnutím.
Nikolai oživil oheň několika posledními kusy nábytku a přiměl Stasyi, aby se k němu posunula blíž. To bylo jediné, co pro ni mohl udělat. A když ne? Co mohl dělat? Neměli peníze na lékaře, a kdyby k němu jen tak napochodovali, poslali by je zpátky do Domova. I přes veškerý strach o sestru tohle Nikolai nechtěl připustit. Následujících několik dní, možná i týdnů, se o ni staral natolik, jak jen jejich prostředky dovolovaly. A byl to spíš zázrak, než výsledek Nikolaiovy léčby, že horečka ustoupila. Ne tak kašel. Stasyi pořád něco dráždilo na plicích, i když navenek vypadala (pomineme-li její zanedbaný stav, špinavé oblečení a pohublost) docela v pořádku. Stejně tak se i chovala. Bezstarostně, naivně a hravě, až jí někdy bratr musel okřikovat, aby se uklidnila.
"Musíš mi teď něco slíbit," řekl jí jednoho dne. Dívala se na něj velkýma zelenýma očima, vlasy, které dřív byly platinové a lesklé, byly teď slepené a mastné. Obličej měla zamazaný. V její tváři se teď začínaly zrcadlit obavy. "Budu teď nějakou dobu pryč. Ne dlouho, ale občas prostě někam budu muset zajít na delší dobu. Slib mi, že se odsud nehneš, pokud ti vysloveně nepůjde o život, jasné?"
"Neopustíš mě, že ne?" pípla Stasye.
"Proč bych tě měl opouštět?" zeptal se jí zmateně.
"Jako máma s tátou. Taky odešli, ne? A už se pro nás nevrátili. Slib mi, že se vrátíš," oči se jí zalily slzami, zhluboka se nadechla, ale uprostřed nádechu se rozkašlala. Bratr si klekl na jedno koleno, aby jí pohlédl zpříma do očí.
"Slibuju, že se vrátím," pak ji objal. Její kašlání znělo ošklivě a on doufal, že brzy snad přejde. Přece jí přešla i ta horečka, ne?
Nikolai pravidelně odcházel ráno a vracel se pozdě odpoledne. Zezačátku to bylo pro Stasyi dost těžké období. Neměla moc co jíst, protože zásoby jim vydržely většinou na jeden den. Navíc nebyla moc zvyklá na dlouhodobou samotu. Celé dny trávila v domě, jen ona sama a Nataša, hrála si své dětské hry a držela se toho, co jí Nikolai přikazoval. Ticho prázdného domu jí děsilo. A její strach zesiloval jakýkoliv nepatrný šelest. Myš probíhající domem, vrzání prkenné podlahy, po které chodila, dveře skřípající v průvanu, který se proháněl stavením skrze chybějící okna. Foukal přes komín a vytvářel tak steny, které Stasyi dlouhé hodiny děsily, takže krom kašlání, které se snažila tlumit rukou, byla celou dobu potichu, kvůli strachu, že v komíně se skrývá něco, co by jí mohlo ublížit.
"Nikolai by se nebál," pípla tiše, "Takže my se taky nebudeme bát, že, Natašo?" A tak svůj prvopočáteční strach z neznámého po malých krůčcích, které se později mění v běh ve směru k dospělosti, začala překonávat.
Jednou se Nikolai vrátil domů s čerstvým jídlem. S ničím, co našel na ulici. S regulérně koupenými potravinami v obchodě. Stasya si ale všimla hlavně toho, že je čistý. Za poslední dobu ani jeden z nich na čistotu moc nedbal. Nebylo jak a kde. Teď byl téměř jako ze škatulky. Občas přistihl sestru, jak se na něj zkoumavě dívá, ale mlčel. Poslední čas byl hodně zamlklý. Když se ho Stasya zeptala, kam chodí, odpovídal vyhýbavě.
Ale zatím se vracel pravidelně, což bylo pro děvče dobře. Sama se v domě začínala dost nudit a tak podnikala dobrodružství do jiných částí, kam sama nemohla. Na půdě objevila starou bednu plnou oblečení, které jí ale bylo příliš velké, mělo v sobě díry od myší a zapáchalo. Dále tam byly černobílé fotografie, čajový servis, z něhož některým čajům chyběla ouška.
"Čaj, Natašo? Jaké by to asi bylo, mít vlastní rodinu?" ptala se nahlas plyšového králíka a pozorovala usměvavé tváře na starém snímku. Upíjela imaginární čaj z potlučených šálků a představovala si, jaké by to bylo mít stálý domov. Byly to sice jen sny, ale to rozechvělé dětské srdce a tělo, které se každou chvíli otřásalo kašlem, zahřál pocit štěstí, jaké Stasye pociťovala málokdy. A tak tam seděla se svou čajovou společností, kde jedinými živými tvory byla ona a myši, jejichž černá očka jako špendlíkové hlavičky se leskly v koutech za trámy.
Po hodině, když jí ta činnost přestala bavit, jak už to zkrátka u dětí bývá, sešla dolů, do přízemí. Naplněna novým pocitem, napůl zapomněla na slib, který dala bratrovi. Otevřela jedno z oken a vyhoupla se na jeho parapet s písní na rtech. Příštích několik dní tu bude sedávat často, než se odváží ven, kde bude sedět na schodech a zpívat texty, jejichž jména ani neznala, takže si je pojmenovávala podle sebe. Například Ta o rozkvetlých jabloních a hrušních, Vesnické děvče a další. U spousty jiných, těch zahraničních, které slyšela v rádiu, když byli s bratrem ještě v Domově, si pamatovala jen melodie a fonetické znění slov, zbytek si domýšlela. To už bylo hlavně v těch dobách, kdy se pouštěla dál od domovních dveří a svým hlasem poutala pohledy kolemjdoucích. Hlasem, který při příliš hlubokých nádeších přerušoval ošklivý kašel, takže se musela uchýlit k šepotu.
Nikolai se vracel později a později. Ještě něčeho si děvče brzy všimlo kromě bratrovy čistoty, i když se to snažil před ní zakrývat, jak jen dovedl. Na rukou, v oblasti zápěstí měl modřiny, občas si všimla i podlitiny na krku. Moc nemluvil a byl často podrážděný. Stasye se o něj upřímně začala bát čím dál víc. Její štěstí začaly nahrazovat obavy a opět se ozval starý strach z toho, že jím bude opuštěna.
" Dávej přece pozor! Kde máš rodiče, děvče?" Stasye nedávala pozor. Byla příliš zamyšlená, broukala si monotónní melodii a nesledovala cestu. Polekaně zvedla hlavu, aby se podívala, kdo je původcem onoho káravého hlasu. Byla jím stará dáma s šátkem na hlavě, několika málo zbývajícími zuby, v jejích očích se ale nezrcadlilo podráždění, spíše jakási zvědavost a lítost se špetkou znechucení. I přes to ale Stasye udělala několik vystrašených krůčků zpět s Natašou přitisknutou k hrudníku. Králíkovi se na zádech začínaly trhat švy od toho, jak ho neustále mačkala a nosila s sebou, takže z něho občas vypadávala pilinovitá výplň.
"Jsou tu na návštěvě u tety, ale poslali mě hrát si ven," měla znít předem nacvičená lež, ale malá Stasya se při nádechu rozkašlala do rukávu. Stará paní se starostlivě naklonila k ní, ale děvče ještě o krok couvlo. "Nechceš jít ke mně domů? Potřebuješ umýt a obléct. Podívej se na sebe, šaty se ti rozpadají. Mám doma něco po svých dětech."
Stasye najednou ucítila ruku na svém rameni a polekaně sebou škubla, ale to bylo asi tak všechno, protože byla strachem úplně paralyzována. "To nebude třeba," pronesl známý hlas, "Já se o sestru postarám."
Nikolai udělal očividně dobrý dojem. Aby také ne. Byl o dost upravenější, než jeho sestra. Celé to sice trochu kazil monokl pod jeho pravým okem, ale výrazem v jeho tváři, kamenným a přísným dával najevo, že to myslí vážně. Až moc vážně.

"Chtěl jsem po tobě jedinou věc," zasyčel jedovatě na sestru, když se dveře jejich úkrytu zabouchla. Museli chvíli čekat, až stará dáma ztratí zájem a půjde si po svých, aby neviděla, kam zachází. Jeho stisk na sestřině rameni nepolevil, ba naopak dokonce zesílil. Nedbal jejích vzlyků a odvedl domů. Shlížel na ní shora, neklekl si, aby se jí podíval do očí. Nezvyšoval hlas, takže to vyznělo ještě hrozivěji.
"Jen jedinou věc. A tys jí prostě musela porušit. Měli jsme dohodu. Mohlo se ti něco stát, copak si neuvědomuješ, jak hloupě ses zachovala?"
"Nudím se tu! Strašně se nudím! Celé dny tu nejsi a já tu jsem zavřená," odporovala. Téměř šeptala, aby přílišnými nádechy nedráždila své plíce.
"Mlč. Nosím ti jídlo. To, co absolvuji je hlavně kvůli tobě," odsekl.
"A co z toho mám?" Stasye překročila hranici. A to bylo i poprvé, co ji bratr uhodil. Dívce před očima vybuchl ohňostroj a ztratila rovnováhu. Dopadla na zem, naštěstí pád zbrzdila rukama včas. Vzpamatovala se z toho mnohem rychleji, než Nikolai. Oči se jí zalily slzami a než jí stačil její starší sourozenec cokoliv říct, zmizela na půdě. Nenásledoval ji, prostě tam jen stál jako přimrazený, s rukou ve stejné poloze, jakou měla, když se přestala dotýkat její tváře. Celou noc pak nespali ani jeden. Z půdy pořád bylo slyšet vzlyky kašel. Nikolai stále neřekl ani slovo. Zatvrdil se. Na sestře mu záleželo a dělal pro ni víc, než si ona sama myslela. Ale ona by to zkrátka nechápala. Je to ještě dítě, kterému se nikdy nedostane jiného vzdělání než tomu, které nabízí ulice. Bylo to poprvé, co Nikolai své rodiče proklel. Nenáviděl je, ať už byli kdokoliv. I kdyby byli odloženi pro jejich vlastní dobro, bylo mu to jedno. Nemusíme dodávat, že to od něj bylo dost sobecké, vzhledem k tomu, že on sám přišel s plánem svobody, do kterého zahrnul svou sestru. Ale přiznejme si to, obviňujeme sami sebe ve chvílích, kdy prožíváme následky vlastních chyb? Odpověď asi známe všichni, že?
Stasye, tisknoucí králíka Natašu, zezačátku cítila k bratrovi nenávist. A pak najednou, bůhvíkde se to mezi jejími city vzalo, přišlo odpuštění. I přes všechno to kašlání se jí podařilo usnout a vzbudila se právě ve chvíli, kdy Nikolai odcházel.
Chlapec jí šel ještě nahoru zkontrolovat, ale když viděl, že leží se zavřenýma očima, mělce dýchá, opustil dům. Po včerejšku už jí venku nenachytá. Znal ji, a věděl, že po tak tvrdém trestu svůj slib neporuší. Možná se ale bude bát, že svůj slib poruší on. Večer si s ní promluví. Bude to dobré pro ně pro oba. Přeci jen už tu práci nebude muset dělat dlouho. Stačí, když vydělá na toho pitomého doktora a pak toho nechá. Ano…ale…co potom? Uvědomil si, jakou udělal chybu. Tohle nemůže nikdy skončit.
Proplétal se širokými ulicemi, až nakonec odbočil do jedné nenápadné, která končila širokým dvorem. Nikolai chmurně kývl na ty, kteří tam postávali kolem. Na většinu jen ze slušnosti, moc se s nimi nebavil. Byli tam lidé všech věků, obou pohlaví (i když v dnešní době už je těžké na první pohled ho určit). Bavili se mezi sebou, nebo o sebe třeli rukama, aby se zahřáli. To byli ti, kterým se nedostalo bohatší klientely. Nikolai měl štěstí, pokud se tomu tak dalo říkat. O něj se starali, ale pokud šlo o placení, bylo to mizerné, jakmile řekl, že nestojí o naturálie. O něco pak klesl zájem, ale ne o moc. Pomalu ale jistě se dostával k tomu, co potřeboval. Za chvíli bude mít dost, aby mohl zaplatit sestře vyšetření. Ale co když to nebude stačit?
"Jseš volnej?" zazněla věta, která ho vytrhla z myšlenek. Ucítil závan levné ústní vody. Zaostřil na původce onoho oslovení a spatřil poněkud obézního, ale slušně oblečeného muže, kterému se i přes zimu na čele leskl pot.
"Teď momentálně ano," odpověděl Nikolai slušně. Ten člověk se mu na první pohled hnusil, ale vypadal, že je z lepší třídy. Na prsteníku levé ruky měl zlatý kroužek. "Půjdeme k vám, nebo do ubytoven?" kývl k řadě panelových budov, které se využívaly v případech, pokud klienti nemohli zavést to, za co zaplatili k sobě domů.
"Nemám moc času," odvětil nervózně. "Není tady nějaká ulice, kde by nás nikdo nerušil?"
"Jistě, hned tady kousek. Snad bude volná," přisvědčil Nikolai. Venkovních zákazníků nebylo moc, ale našli se takoví. Byli rychle se vším hotoví a zase si šli po svých. Pokud se vraceli, nešli vždycky tomu samému člověku, který je "obsluhoval" naposledy.
Zákazník se nechal zavést stranou. "Poprvé?" zeptal se Nikolai bezvýrazným hlasem. Ptal se tak automaticky. Zákazník neodpověděl a začal zápolit s páskem. "Chcete s tím pomoct?" Zeptal se, ale ten nervózní člověk na sebe nenechal sáhnout. Nikolai najednou zpozorněl. V hlavě se mu rozezněl poplach, který má v sobě každý zakořeněný už od svých prapředků. Ohlédl se zpátky, směrem ven s uličky, ve které stály. Stála tam malá postavička se špinavým oblečením, pobledlá a vypadala, že sotva stojí. Co ho upoutalo ale ze všeho nejvíce, byla krvavá skvrna na rukávu její košile.
"Co to má být?" zpozorněl zákazník, při pohledu na Stasyi. Nervozita najednou byla pryč. "Pokud to bude dostatečně rychle, zaplatím za vás oba. Mám s sebou hotovost. Ale chci, aby šla první," řekl šokovanému chlapci.
"Ne," zamumlal Nikolai tiše a pak zamířil ke Stasyi "Proč jsi sem chodila?" Odpověď byla zjevná. Krev byla i na jejím límci a několik kapek na ústech.
Tlustá ruka chytila chlapce za límec. "Ne? Kdo se tě dovoloval, hm?" Smýkl s Nikolaiem a ten narazil hlavou do kovového kontejneru, který v uličce stál. Náraz byl příliš silný na to, aby to jeho lebka unesla. Tlustý podnikatel, nebo co byl zač, si jeho stavu všiml až ve chvíli, kdy Stasye vykřikla. Její jekot ale utlo kašlání, které ztlumila rukávem, na kterém ihned vykvetl další rudý květ, který se pomalu rozšiřoval na látce.
"Tohle jsem nechtěl. Sakra. Do hajzlu," koktal zákazník, s očima stále upřenýma na tělo, které se bezvládně opíralo o kontejner. "Neznáš mě. Nemůžeš mě udat. Nevíš, kdo jsem." Spěšně uličku opustil. Nikdo ho nezastavil. Stasye přiběhla ke svému bratrovi. Oči měl doširoka otevřené, po jeho zádech stékal od hlavy pramen krve. A z náprsní kapsy mu vyčnívaly růžky přeložených zelenomodrých bankovek. To bylo to poslední, na co Stasye myslela. Litovala, že nechala Natašu doma. S ní by se tohle všechno určitě nestalo. Přitiskla se k tělu bratra, dokud je tam nenašli.

Čtenář by mohl očekávat, že onen obézní muž, který byl Nikolaiovým zákazníkem, byl dříve nebo později dopaden, že se vrátil, nebo svůj čin zopakoval. Pravdou je, že takových konců ve skutečném životě moc nenalezneme. Věci se prostě stanou, lidé musí se svými démony žít do konce života. A některé zločiny zkrátka zaniknou v té spoustě dalších. Bohužel.
"Tebe já přece znám," řekla stará dáma ke Stasyi, která poskytla policistům svou zmatenou výpověď. Popis muže, který zabil jejího bratra, se hodil na každého čtvrtého člověka ve městě. Když se jí ptali na to, kde bydlí a kdo jsou její rodiče, nebyla schopna jim nic říct. Možná, kdyby paní nešla kolem a nebyla by přilákána sirénami a vůbec by do téhle pochybné čtvrti nevkročila, Stasye by skončila zpátky v Domově. Ale náhody se dějí.

"Nabídka, kterou jsem ti dala tenkrát na ulici, stále platí," řekla jí klidně. Teď se děvče nebálo. Byla ráda za každou nabídku, kterou jí kdo poskytl. Pociťovala sice nedůvěru, hlavně kvůli tomu, co se stalo před chvílí, ale byla dítě. Pokud šlo o tvář, kterou viděla dříve s tím, že jí byla nabídnuta pomoc, všechen strach šel stranou.
Když se policista otočil k místu, kde před chvílí děvče stálo, bylo pryč. Můžeme se jen dohadovat o tom, kam zmizelo a jestli se vyléčilo z nemoci, která jí sužovala. Víte, některé příběhy nemohou být dopovězeny a konec je zkrátka takový, jaký si vy sami uděláte. Takže pokud si budete přát, aby Stasye dožila svůj život bezstarostně a šťastně, budiž. To platí i o ostatních možnostech. Je to celé na vás. Věřím, že vaše rozhodnutí, jak příběh ukončit, bude dobré. Přemýšlejte nad tím. Prosím, už jen kvůli Stasyi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Guizmo Guizmo | 26. října 2014 v 19:12 | Reagovat

8-O to je cool

2 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 28. října 2014 v 13:06 | Reagovat

Reviduj, reviduj, reviduj! :-D

Ale jinak bych se přiklonila ke Guizmo ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama