Kouzelník, Klaun a Katatonik

25. května 2014 v 20:31 | KayW |  Básničky, povídky a věci jim podobné
Původně to mělo jít jen na piste-povidky, ale jelikož je tenhle blog takové skladiště mých náhodných poetických a úvahových zvratků, tak jsem změnil název rubriky, aby hnidopiši neházeli moc kamenů, a rozhodl sjem se, že sem hodím dnes napsanou krátkou psychopovídku. Snažil jsem se oprostit od své série, ale i přesto je tam jeden prvek (jedna část) shodná, čímž to zase propojuji. Blbej zvyk. Vyšší s Vámi.


V místnosti seděli tři. Budeme jim říkat Klaun, Kouzelník a Katatonik. Pokoj nebyl velký, cihlová zeď neměla omítku, ani dřevěné obložení. Světlo zajišťoval obstarožní lustr. Podlahu pokrývalo z větší části zvrásněné linoleum, vprostředku místnosti se nacházel rozdrbaný koberec červené barvy. Jedinými kusy nábytku v místnosti byl konferenční stolek, knihovna a dvě čalouněná křesla. Na těch seděli Klaun a Kouzelník, nesměle se dívající jeden na druhého. Klaun měl nohy přikrčené a objímal kolena pažemi. Jeho dlouhé boty dalece přesahovaly okraj křesla a zpoza kolen vykukovaly pouze jeho oči obtáhnuté černými linkami a vršek hlavy pokrytý bílým make-upem. Vlasy neměl. Barvy na jeho pruhovaném oblečení, které bylo o několikero velikostí větší, vybledly.

Kouzelník byl napřímený a s vážným výrazem, ale i v jeho tváři byla patrná nervozita. Byl oděn v červenou košili a černé sako. Na konferenčním stolku ležel klobouk, který pravděpodobně patřil jemu. V rukách žmoulal balíček karet, kterými pomíchával čím dál rychleji na tisíce různých způsobů. Možná proto, aby nevyšel ze cviku. Za jeho zády se nacházela vysoká knihovna. Poloplná, pokud se na to budeme dívat optimistickým pohledem. Na jejích policích zahlédneme knihy nesoucí tituly jako Historie černého humoru, Jak se vyrovnat s cynickým světem, Pátrání po (ne)smyslu života a Průvodce četnými psychickými poruchami pro začátečníky.

Katatonik seděl vedle výše zmíněné knihovny. Inu, seděl. Spíše zaujímal několikahodinovou křečovitou pózu a těžko říci, zdali si svůj stav uvědomoval. Oči měl upřené na protější stěnu, kde visel plakát vyobrazující artistku na provaze, jak svírá jakousi kovovou obruč. Katatonikovi z otevřených úst stékal pramínek slin dopadající na bílou košili.

"Mysli si kartu," pronesl Kouzelník náhle směrem ke Klaunovi a tím protnul ticho. To se ale po vyřčení Kouzelníkovy věty opět obnovilo. Klaun neřekl tak, ani tak, ale starý iluzionista si to vyložil po svém. Domíchal balíček karet a položil si je na levou dlaň rubem vzhůru. Zlehka ťukl druhou rukou do karty, která byla na vrchu, a vzduchem ji poslal na vršek svého klobouku. Hrací list se obrátil ve vzduchu a odhalil tak obraz na svém líci. Byla jím tvář žolíka s obličejem plným zármutku a očima zalepenýma - každé dvěma kusy černé izolační pásky, které se vzájemně křížily. "Zajímavé," pronesl Kouzelník, "ani jsem netušil, že takovou kartu mám."

"Dej tu zatracenou věc pryč," sykl na něj Klaun vysokým hlasem.

"Snad se tolik nestalo," zamručel Kouzelník a zasunul kartu zpět do talónu, který posléze uložil do kapsy. Sebral ze stolku klobouk a nasadil si ho. S údivem zjistil, že se pod ním nacházela váza s bílou růží. "Kde to vlastně jsme? Nepamatuji, že bychom sem nějak společně vstupovali."

"Tenhle pokoj ani nemá dveře," namítl Klaun a přitáhl nohy ještě blíž k tělu. "Sám nechápu, jak tu takhle mohu být."
"Ale je tu okno," řekl Kouzelník. Přistoupil k němu a vyhlédl ven. Venku neviděl nic, než vodní hladinu osvětlenou světlem měsíce. Jsou tedy na ostrově? A jak jsou vysoko? Iluzionista otevřel okno a pohlédl ven. Kam jen oko dohlédlo, byla jen noc a měsíc. Měsíc s úlisným úšklebkem na ústech, ze kterých unikala slova jakési básně.

Plápolají lidská těla,
oheň mění jejich kůži.
Hoří křídla nevyspělá,
plameny je mění v růži.

Plápolají lidští plazi,
bez jediného vzdechu.
Oděv z ohně, jinak nazí,
všem žhářům pro potěchu.

"Tudy cesta rozhodně nevede," prohlásil Kouzelník a spěšně zavřel okno.
"Já bych se stejně nikam nedostal," řekl Klaun tiše. Natáhl ruce do prostoru a předvedl zaťukání. Rozevřenou dlaní projel kolem sebe a pak pokrčil rameny. "Vidíš? Jsem ve skleněném válci."
"Opravdu milá pantomima, ale na tohle nemáme čas. Proč tu jsme. To je otázka. Neznám tebe, ani našeho milého přítele tam u knihovny," ukázal na Katatonika, "Vlastně si ani nejsem jistý sám sebou. Možná by pomohlo, kdyby tu bylo zrcadlo. Abych viděl, jestli vypadám tak, jak myslím."
"Prosím, žádná zrcadla," zaúpěl Klaun a schoulil se ještě víc sám do sebe.
"Bojíš se zrcadel?" zeptal se Kouzelník.
"Zrcadel ne. Bojím se klaunů."

Kouzelník nechápavě zavrtěl hlavou a přistoupil zpět ke stolu. Vyňal z vázy růži a proměnil ji v černou. S povzdechem ji vrátil zpět a zamířil ke knihovně za svým křeslem. Vybral náhodnou knihu a otevřel ji uprostřed. Z nosu se mu vydralo pobavené zafuňení. "Tabula rasa," ušklíbl se a vrátil svazek Pátrání po (ne)smyslu života zpět.
"A co ty, příteli? Budeš si také myslet kartu? Nebo raději číslo?" sklonil se ke Katatonikovi a pohlédl do bezvýrazných očí, které se upíraly stále jedním směrem. Teď v nich ale něco zahlédl, neb zornice paralyzovaného se rozšířily.
"Nemáte nejmenší tušení," myslel si Katatonik. "A teď ustupte. Chci se dál dívat na její tvář."

***
Skončí tohle někdy? Vezou sem další. Je víkend a nemocnice má málo lidí. Spousta stejně putuje do šuplat. Z většiny nic nezbylo. A ti, ze kterých ano…co to bude za život?
"Poznáváte ho?" zeptal se lékař vytržený ze svých myšlenek muže vedle sebe.
"Myslím, že jo," odpověděl. Stáli u lůžka na oddělení popálenin. "Byl v našem cirkuse takovej…jak to říct…chlap pro každou práci? Dělal tam úplně všechno."
"Má nějakou rodinu, kterou bychom mohli uvědomit?"
"Už ne. Víte, on i jeho manželka dělali u nás. Ona dnes zemřela nejspíš jako první, když se to všechno," muži se zlomil hlas, "zkrátka, když se to všechno posralo."
"Co se stalo?" lékařův zájem stále rostl.

"Byla to blbá nehoda. Dělala asistentku, artistku a všechno možný. A na dnešek měla bejt součástí nějakýho divnýho čísla, kdy měla proskočit obručí a následně zmizet. O to se měl postarat náš kouzelník, chápete? Byl to narcis, strašně excentrickej a pořád se vytahoval. Ale jeho jméno už nemělo tu váhu, tak vymyslel tohle. A tím se to prostě posralo." Muž se zhluboka nadechl a pak pokračoval. "Šlo to dobře. Proskočila a zmizela. Bůhví, jak se jim to povedlo a nikdo se to asi nedozvíme. Ale jakmile zmizela, začala řvát. Kurva…všichni to slyšeli. Ten křik. Objevila se v rohu stanu a celá hořela. A pak stan chytil od ní. Vlastně dokud nechyt stan, diváci si mysleli, že je to součást představení, tak tleskali.

Ještě byla možnost jí pomoct, ale Ernest, náš klaun, kterej byl nejblíž, byl tak paralyzovanej strachem, že to prostě nedokázal. Stál tam a zíral. Lidi začali šlapat jeden přes druhýho, aby se dostali ven. Ale ta látka hořela tak rychle. Jako by byla napuštěná v lihu, nebo co. Ernesta jsem pak neviděl. Kouzelníka taky ne, ale na oddělení není. Dral se ven mezi prvníma, takže ho možná ušlapal dav. Od cirkusu pak chytly maringotky, pár lidí nestihlo vylízt ven včas. Mezi nima on." Hovor se opět stočil na muže na nemocničním lůžku. Oči měl doširoka otevřené, ale nevnímal tento svět. Vnímal plakát na neexistující stěně. Předtím viděl všechno, ale teď nechtěl vidět nic. Vytěsnil to a ode dneška to pro něj neexistuje.

"Chci se dívat na její tvář," myslel si stále.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 28. května 2014 v 14:15 | Reagovat

*První odstavec: "měl nohy přikrčené a objímal je koleny" - nevím, jestli je to schválně, každopádně si to neumím v praxi představit... x)
*Sedmý odstavec: "Sám chápu, jak tu takhle mohu být." - já tedy nechápu :D

Jinak je fajn si zas jednou něco přečíst... ^^

2 Znovuzrozený Znovuzrozený | E-mail | Web | 28. května 2014 v 15:22 | Reagovat

[1]: Oops. :D Chybka se vloudila. :D Hned to napravím.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. června 2014 v 15:20 | Reagovat

Tak to je dobré! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama