Čas pátý

1. dubna 2013 v 0:01 | KayW |  Z deníku zavržené duše
Může tu být husto, když je tu pusto?

Stále jsem se nehnul z měsíčního povrchu. Cítím tu totiž přítomnost něčeho jiného. Život na Měsíci zavrhuji. Nemohu cítit živé věci. Cítím jakýsi psychický opar. Pomalu proplouvám jedním rozměrným kráterem. Možná jsem v troskách. Možná tu opravdu NĚCO bylo. Pár vyboulenin připomíná staré bunkry. Možná je to jen nanožený prach. Co já vím. Ale přesto jsem se k jedné z nich vydal. Na zkoušku. Má intuice mi totiž říkala, že tu něco bude.

"Takže se už někdo konečně odvážil mimo tu modrou kouli?"
"Prosím?" zeptal jsem se a otočil se za hlasem.
"Co tu jsem, neviděl jsem jedinou duši. Krom těch několika, co tu zezačátku bylo se mnou."
Ze sutin se zhmotnila duše jakéhosi staříka v uniformě. Staré armádní. Pokud měl Měsíc nějaké původní obyvatele, vypadali stejně jako lidé.
"Vy jste odsud?"
"Samozřejmě."
"Jak jste se sem dostal?"
"Příteli, na přílet sem si nepamatuji. Pamatuji si jen na výzkum. Testy. A pak na nás pár těch testů vyslali. Nevěděli jsme, že o nás druhá strana ví."
"Takže nejste přímo odsud? A jaké testy?"
"Samozřejmě že ne! Jsem zezdola, stejně jako ty," odmlčel se, "Byly tu rozlehlé základny, víš. Armáda, věda, medicína...to všechno je mnohem dál, než ti cpou do hlavy. Jakmile jsme se v devětašedesátým dostali na měsíc, využili jsme našich zdrojů a přestěhovali sem některé divize. Bohužel o nás věděla nepřátelská strana. Tadá."

Chtěl jsem jít dál. Cítil jsem se jak morbidní verze Malého prince. Nechtěl jsem poslouchat, co mi duše toho staříka vykládá. Prosil mne, abych zůstal. Sám nechtěl svou základnu po tolika letech opustit. Já ale musím dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama