Čas prvý

16. února 2013 v 0:01 | KayW |  Z deníku zavržené duše
Všechno je šedavo a bez chuti. Proplouvám světem jako bych šel skrze vodu...kde je hmota? Vše okolo mne se jako hmotné tváří, ale je to jen další kus šedava. Možná je tohle jen další sen....ale možná jsem opravdu...mrtvý?


Dobře...tohle je vážně divný. Všechno je rozostřené. Tedy ne napořád. Někdy to zamrzne a můžu vidět jasné tvary. Jinak obrysy. Co se stalo předtím...o tom nemůžu nic jasně říct. Prostě to zničehonic přišlo. Žádná bolest, najednou jsem jak na tripu. Zmatený pobíhám kolem, ale to, co vnímám z ulic je liduprázdné. Nebo ne? Sakra, jo, myslím že vidím lidi...matně...pohybují se sem a tam, občas to všechno zamrzne a mám pocit jako by šli pozpátku, občas zmizí úplně. Jsem jako na tripu...možná je něco ve vzduchu. Možná. Chci se chytit lampy, abych vstřebal, co se děje. Zjišťuji dvě věci. Lampa prochází zkrze mne...nebo já skrze lampu...a nepotřebuji dýchat...nepotřebuju nic...jako otisk sebe sama oproštěn od všech potřeb. Co to...?

Hlavně klid...nemůžu v tom bejt sám, ne? Určitě je tu spousta dalších. Doufám. Všechno se slejvá. Čas, věci. Mám pocit, jako by se vše uklidňovalo. Asi si zvykám na tuhle novou formu. Uvědomuji si, že se dívám pod povrch světa, ve kterém jsem žil. Smetiště vzpomínek, zapomenutých věcí a historie. Budovy kolem mě jsou hybridní, jako by se staré styly spojily s novými a snažily se najít pevnou formu. Jednou se paneláky spojí s gotikou, potom s barokem, nekdy okolí zmizí úplně a je tu jen pustina. Stále doufám, že tohle je jen trip. Že se vzbudím v nějakým hospicu nebo tak. Ve skrytu duše vím, že tomu tak nebude.

Očekávám racionální vysvětlení. Možná žádné ve skutečnosti neexistuje. Ale jsem, nebo jsem býval člověk a zkrátka nutně potřebuji opodstatnění. Snažím se vzpomenout si na svůj předchozí život, co jsem udělal špatně. Jak skončil, jaký byl. Nevybavuji si ani tváře, ani pocity. Cítím stoupající zoufalství. Přede mnou proběhne dav lidí, kteří se okamžitě rozplynou. Napravo ode mně se válí dětské odstrkovadlo, kousek od něj bačkůrka odpovídající velikosti nohy čtyřletého děcka. Jsem si jist, že v normálním světě nic takového není.

V tomhle mám tedy žít? Nepůjdu dál? Možná jsem uvnitř něčí hlavě. Snad ve své vlastní. Chci z toho ven. V hysterii a panice si uvědomuji, že sebevražda v tomto případě nikam nevede. Z toulání a přemýšlení mě vytrhne hlas.
"Jsi tu novej?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama