Čas druhý

17. února 2013 v 0:01 | KayW |  Z deníku zavržené duše
Posmrtný život? Proč ne. Čas je šíleně relativní, že? Neočekávám čtenáře. Mrtví už nic nečekají. Možná jen, že jim bude odpištěno.


"Jsi tu novej?" zeptalo se děvče. Nebo co já vím, co to bylo. Duše si svou formu můžou volit samy. Jména zahazují. Označil jsem si ji proszatím číslem jedna.
"Jak to myslíš?" zeptal jsem se, i když mi to bylo jasné.
"Jakože jsi právě umřel," obrátila oči v sloup, "a teď se plácáš rabišem, protože se neudržíš v jednom čase."
"Tak proto se mi tu všechno plete dohromady?"
"Touché. Máš štěstí, že jdu kolem, jinak bys tu bloudil bůhvíjak dlouho...i když tobě by to tak nepřišlo. Možná. Čas je divnej."
"Jak se z tohohle dostanu?"
"Jen se soustřeď. Časem se ti povede udržet se beze snahy."
"Poznám to nějak?"
"Ani moc ne. Zamlžený a šedavý to tu bude napořád. Ale věci ti nebudou mizet. Uchytíš se v jednom čase jak budeš chtít. Samozřejmě, pokud nejsi vysloveně fixovaný na jedno místo," vysvětlovala, ale v jejím přízračném hlase zněla netrpělivost.
"Říkáš soustředit se? Na nějaký čas?"
Přikývla.
A tak jsem se soustředil. Asi špatně. Všechno kolem zmizelo. Nebo možná ne všechno. Viděl jsem pustinu. To ano. A chvíli jsem tam byl sám. Jenže pak se začali zjevovat. Tisíce, miliony. Duše? Nemohli to být lidé. Byli to další mrtví, co se táhli tou pustinou za nějakým hlasem. Hlasem? Spíše tónem. Tak bych to řekl. A i já začal pomalu podléhat. Kdesi daleko vpředu zaznělo něco, co jsem si později nazval astrálním křikem. Pak jsem viděl chapadlo. Střih.

"Idiote," řekla mi.
"Soustředil jsem se," odpověděl jsem stroze.
"Ne až tak konkrétně. Nebo tě snad zajímal konec?" zavrčela.
"Možná."
"Podívej. Jsi na konci. Nic jiného už není. Konec světa? Ten končí neustále. Jsme tu, protože nás druhá strana nechce. Jsme uvěznění ve vlastním světě. Většina z nás má na práci jen špehovat svůj vlastní rod. Jiní cestují. Bohužel, představivost většiny se omezuje jen na tuhle planetu. Můžou cestovat celým Prostorem. Co si vybereš ty?"
"Já...nevím."
"Samozřejmě, že nevíš. Právě jsi natáh bačkory. Máš na to věčnost. A tou věčností myslím nekonečnou věčnost... Nudnou a neutuchající," všimla si mého výrazu a trochu se uklidnila, "Podívej. Máš možnost vyrazit kamkoliv. Můžeš vidět zrody hvězd, můžeš se dívat na první Shakespearovy hry. Můžeš cokoliv."
"Chci z toho pryč. Chci to, co bylo předtím."
"A co bylo předtím?"
Nemohl jsem si vzpomenout. Tak jsem odpověděl jedním slovem. "Líp."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama